V říjnu letošního roku se objevily první zprávy, že se na Ukrajině objevila severokorejská obří samohybná děla Koksan. Zpočátku šlo jen o pouhé náznaky, později se ale objevily další zprávy včetně poměrně kvalitních fotografií, takže dnes je již výskyt samohybných děl Koksan na Ukrajině považován za potvrzený.
Foto: Severokorejská monstrózní děla Koksan | Korejská lidová armáda
Není ovšem jasné, kolik samohybných děl Koksan se na Ukrajině skutečně reálně vyskytuje, nejčastěji se hovoří o 50 ks. Také není zřejmé, zda tato samohybná děla Severní Korea Rusku prodala, anebo zda jsou tato děla součástí severokorejského kontingentu a jsou obsluhována severokorejskými vojáky – vše nasvědčuje spíš druhé alternativě. Je ale zřejmé, že příchod těchto těžkých samohybných děl na Ukrajinu představuje další prohloubení spolupráce mezi Ruskem a Severní Koreou. Severokorejská samohybná děla Koksan přitom představují poněkud atypickou konstrukci.
I proto stojí za to si jak samotných těchto děl, tak i jejich výskytu na Ukrajině více povšimnout.
Severokorejská samohybná děla Koksan
Atypičnost samohybných děl Koksan je dána jejich velkými rozměry, ale především jejich ráží. U dělostřelecké techniky totiž již delší dobu převažuje úzus, že pro těžká děla (která tvoří základ dělostřelectva) je optimální především ráže 155 mm, případně také ráže 152 mm.
I nadále ve velkých počtech slouží děla jiných ráží, především130 mm (sovětský kanon M-46 a jeho čínské kopie), případně i těžká děla M-107 ráže 175 mm a M-110 ráže 203 mm americké provenience. V těchto případech jde ale o starší děla, zkonstruovaná v padesátých a šedesátých letech minulého století. U nově vyrobených děl lze jednoznačně konstatovat dominanci ráže 155 a 152 mm.
V případě severokorejských děl ale byla zvolena ráže vyšší, a to ráže 170 mm. Motivace Severokorejců byla přitom pochopitelná – severokorejská armáda potřebovala mít dělo, které by svým dostřelem převyšovalo běžná těžká děla 152 mm, především sovětská děla D-20, která měla ve své výzbroji. Ta totiž měla jen poměrně malý dostřel 17,2 km. Severokorejci také toužili mít dělo, se kterým by v případě konfliktu mohli ostřelovat jihokorejské hlavní Soul. I proto byla zvolena vyšší ráže.
Je zajímavé, že okolo ráže severokorejského samohybného děla Koksan dlouho panovaly mezi západními vojenskými analytiky nejasnosti. Někteří analytici předpokládali, že dělostřelecká zbraň tohoto samohybného děla vychází z amerického samohybného děla M-107 ráže 175 mm (část těchto samohybných děl totiž získala vietnamská armáda, a komunistický Vietnam je mohl předat Severní Koreji v rámci vojenské spolupráce). Jiní se zase domnívali, že toto dělo vychází ze staršího sovětského děla S-23, a že má s ním shodnou ráži 180 mm. Až mnohem později se ukázalo, že dělo Koksan má ráži 170 mm.
Důvod, proč Severokorejci zvolili právě tuto ráži, je poměrně kuriózní. Jak se teprve relativně nedávno zjistilo, Severokorejci se po druhé světové válce dostali k německým kanonům K-18 ráže 170 mm, které byly ukořistěny za války Rudou armádou.
Německé kanony K-18 v poněkud nezvyklé, ale pro Německo tradiční ráži 170 mm byly přitom vynikající zbraní, a sovětští vojáci se jich velice obávali. Kanony K-18 se totiž vyznačovaly na svou dobu mimořádně vysokým dostřelem až 29,6 km; a to s klasickou municí. Tohoto výkonu dosahovaly jak díky dlouhé hlavni o délce 50 ráží, tak i díky svému kvalitnímu zpracování.
I kvůli těmto vysokým výkonům Sověti po válce tato děla podrobili rozsáhlým zkouškám. Rudá armáda totiž analogickým dělem nedisponovala, válka přitom jasně ukázala potřebu takto koncipovaných dalekonosných děl. A jelikož tehdy Sovětský svaz masivně spolupracoval se Severní Koreou a cvičil její vojáky a zbrojní specialisty, poskytl výsledky těchto zkoušek a potřebnou dokumentaci i Severní Koreji. Podle některých pramenů byla dokonce Severní Koreji dodána i samotná děla K-18, byť jen coby učební vzorek.
Kanon 170 mm použitý v samohybném děle Koksan je tak zřejmě pouze modifikací kanonu K18, čemuž naznačuje nejen shodná ráže, ale také některé konstrukční prvky tohoto děla. Může působit možná poněkud směšně, že Severokorejci vycházeli z tak starých technologií. Je ale třeba si uvědomit, že kanon K 18 nabízel v dané době stále vynikající výkony.
I v dalších prvcích konstrukce samohybného děla Koksan postupovali Severokorejci pragmaticky. Jako podvozek tohoto samohybného děla posloužil podvozek čínského tanku T-59 (a patrně i původních sovětských tanků T-54), který v severokorejské armádě sloužil ve vysokých počtech. Jde o poměrně výkonný podvozek, který se vyznačuje dobrou průchodností terénem, a dovoluje unést i takto těžké dělo. Je zajímavé, že u typu Koksan dělo nebylo uloženo do otočné věže, jak je tomu v případě moderních samohybných děl, ale že bylo uloženo nekrytě. Je tak v lecčem podobné americkým dělům M-107 či sovětským dělům 2S5 Giacint. To ovšem jeho konstrukci dál zjednodušilo a zlevnilo.
I vzhledem k použití děla tak velké ráže je samohybné dělo obrovské. Jeho délka činí téměř 15 m, výška přesahuje 3 m. Hmotnost pak dosahuje 40 tun. V době svého objevení tak samohybné dělo Koksan představovalo skutečný kolos. Je ale nutno říci, že moderní samohybná děla ráže 155 mm díky používání čím dál delších hlavní dosahují podobných rozměrů.
Samohybné dělo Koksan nese jen malou zásobu munice, pouze 6 ks. Další munici, a patně i část osádky převáží doprovodné vozidlo. Obdobně je tomu ale i u analogických sovětských samohybných děl 2S7 Pion, případně amerických M-107. Pozoruhodný je výkon tohoto samohybného děla, především jeho dostřel. Ten činí až 50 km, v případě použití speciální munice RAP dokonce až 60 km. Ve své době tak severokorejský typ Koksan představoval samohybné dělo s největším dostřelem. Je otázkou, jak takovýchto výkonů Severokorejci dokázali, když je zde patrný posun oproti dělům K 18. Zde zřejmě zapůsobil vliv americké munice 175 mm, ke které se Severokorejci dostali, částečně samozřejmě zapůsobil i technický pokrok. Některé prameny hovoří i o roli sovětských technologií.
První zprávy o samohybném děle Koksan pronikly na světovou veřejnost v roce 1978. I proto je někdy severokorejské dělo Koksan někdy popisováno jako typ M-1978. Postupně se začalo toto samohybné dělo objevovat i na různých severokorejských přehlídkách. Bylo tedy zřejmé, že samohybné dělo Koksan je vyráběno v poměrně rozsáhlých sériích. Není ovšem známo, kolik přesně těchto děl slouží v severokorejské armádě.
Důležité je, že samohybné dělo Koksan bylo také exportováno, a to do Iránu, který po vypuknutí války s Irákem nutně potřeboval jakékoliv zbraně. V tomto konfliktu Severní Korea podporovala Írán, a proto mu prodala obrovské množství vojenské techniky (stejně tak ale Severní Korea dodávala zbraně také Iráku). Jedním z těchto dodávaných zbraňových systémů byla právě samohybná děla Koksan, kterých Írán údajně získal celkem 36. Během války pak byla íránská děla intenzivně využívána. Došlo dokonce k tomu, že část těchto děl ukořistil Irák. Především díky tomu se na světovou veřejnost dostaly i přesnější parametry těchto děl.
Severní Korea nicméně dál pokračovala ve vývoji samohybných děl Koksan. Další modifikací samohybného děla se stal pokročilejší vzor, který je opět podle roku svého prvního spatření označován jako M-1989. Samohybné dělo Koksan M-1989 se od svého předchůdce, typu M-1978, výrazně liší. Významnou odlišností je nový podvozek, který vychází z dělostřeleckého tahače ATS. Vozidlo dostalo celkově nové, modernější tvary, je zde patrný vliv sovětského samohybného děla 2S7 Pion.
Dělostřelecká zbraň ale zůstala dál stejná, a tvoří ji dělo ráže 170 mm. Není zřejmé, zda jeho hlaveň nebyla částečně prodloužena. Lze ale očekávat, že vylepšení se dočkala především munice, takže je pravděpodobné, že typ M-1989 dosahuje ještě většího dostřelu než M-1978.
Významným vylepšením typu M-1989 je zvýšení počtu převážené munice, a to až na 12 ks. Také posádka je převážena kompletně přímo v samohybném děle, a nikoliv v doprovodném vozidle. Je třeba podotknout, že samohybná děla Koksan jsou sice nejtěžšími samohybnými děly severokorejské armády, nikoliv však nejmodernějšími. Severní Korea totiž již před několika lety představila své nejnovější samohybné dělo M-2020 (někdy nazývané Juche-107), které již plně odpovídá moderním západním konstrukcím. Podle všeho jde o dělo v ráži 155 mm – také Severní Korea tak přechází na tuto nejoblíbenější ráži. Dostřel samohybného děla M-2020 pak vzhledem k jeho dlouhé hlavni (patrně 52 ráží) činí kolem 40 km. Lze předpokládat, že právě na toto moderní samohybné dělo, potažmo na ráži 155 mm se Severní Korea nejvíce soustředí. Tomu nasvědčuje i fakt, že nebyla představena nějaká novější obměna samohybného děla Koksan. To však neznamená nějaký zánik těchto těžkých děl. Vždyť stále jde o děla s mimořádným výkonem. Stejně tak je mít na zřeteli fakt, že v severokorejské armádě dosud ve velkých počtech slouží i velmi stará děla, jako jsou děla M-30 (vz. 1938). Lze proto očekávat, že se samohybnými děly Koksan (a to jak typu M-1989, tak i staršího vzoru M-1978) se budeme ve výzbroji severokorejské armády setkávat ještě hodně dlouho.
Samohybná děla Koksan v Rusku
Je nicméně velkým překvapením, že se tato samohybná děla ocitla i v Rusku. Lze připomenout, že dělostřelectvo bylo v ruské armádě vždy preferovaným druhem vojska, a to už od dob carského Ruska. Stejně tak Rusko investovalo obrovské prostředky do svého zbrojního průmyslu, do výroby děl. A je nutno říci, že ruská, resp. sovětská děla patřila ve světovém srovnání vždy k těm lepším.
Rusko navíc disponuje samohybným dělem 2S7 Pion, resp. vylepšeným 2S7 M Malka, které je obdobné jako samohybné dělo Koksan, a v mnoha směrech je dokonce ještě lepší. A to především díky své vyšší ráži 203 mm, kdy dosahují dostřelu až 47 km, resp. 55 km s municí s pomocným raketovým pohonem. Právě samohybnými děly 2S7 Pion sovětská, resp. ruská armáda kompenzovala nedostatky svých samohybných děl MSTA-S, především jejich nižší dostřel, který činí pouze 29,8 km (nových samohybných děl 2S35 Koalicija, které jsou se západními děly svým dostřelem srovnatelné, má Rusko zatím jen málo, protože se teprve rozjíždí jejich sériová výroba).
Rusko přitom před válkou mělo obrovské počty samohybných děl 2S7 Pion a 2S7 Malka. Ještě v roce 2010 Rusko deklarovalo, že má více než 400 těchto těžkých samohybných děl. Jen menší část z nich (patrně 32) ale byla v provozu, a zbytek byl uložen ve skladech. Po vypuknutí války nicméně Rusko začalo své 2S7 Pion reaktivovat (obdobně tak své 2S7 Pion reaktivuje Ukrajina). I proto je překvapující, že se samohybná děla Koksan na Ukrajině objevila, že něco takového má Rusko zapotřebí. Lze přitom předpokládat, že severokorejská samohybná děla Koksan byla poskytnuta na základě vyžádání ruské generality.
Nasazení severokorejských děl Koksan na Ukrajině nám tak ukazuje na stav ruského dělostřelectva. Ukazuje nám, že Rusko má nedostatek dělostřeleckých systémů – a to především výkonných samohybných děl, která se přitom na Ukrajině tolik osvědčila. Starších, lehčích děl, jako jsou M-30 a D-30 ráže 122 mm, případně D-1 ráže 152 mm má Rusko zřejmě stále ještě dost. Jejich výkony, zejména nízký dostřel, jsou ale nedostatečné. Pro tak intenzivní válku, jaká probíhá na Ukrajině, je potřeba víc, především děla s vyšším dostřelem, byť třebas zastaralá. Taková, jako je třeba právě samohybné dělo 2S7 Pion.
Ukazuje se tak, že zdaleka ne všechna děla, která se nacházejí v ruských skladech, se dají ještě využít. Mnohé už z technických důvodů nelze renovovat a vrátit do provozu. Netýká se to jenom samohybných děl 2S7 Pion. Ale to, že se to týká právě těchto děl, de facto nejvýkonnějšího ruského samohybného děla, je přesto až zarážející.
Nasazení severokorejských samohybných děl M-1989 Koksan na Ukrajině nám ale také vypovídá hodně i o politice Severní Koreje. Lze připomenout, že když se potvrdily zprávy o přítomnosti severokorejských vojáků na Ukrajině, pak většina vojenských analytiků předpokládala, že půjde spíš o řadové vojáky, o lehkou pěchotu (což byl přitom zjevný nesmysl, protože severokorejská vojenská strategie sází na těžkou techniku). Předpokládalo se také, že tito vojáci budou plnit spíše různé pomocné, podpůrné úkoly, že budou nasazeni v místech bojů s menší intenzitou.
Objevení severokorejských samohybných děl Koksan na ukrajinském bojišti nám ale ukazuje, že je tomu jinak, a do jisté míry naopak. Vše totiž nasvědčuje tomu, že samohybná děla Koksan budou obsluhována severokorejskými vojáky. Severokorejské dělostřelecké jednotky se svými samohybnými děly Koksan tak budou vykonávat úkoly daleké dělostřelecké podpory – a jako pěchota do nejintenzivnějších bojů budou nasazeni ruští vojáci. A to zjevně bez ohledu na vysoké ztráty a na to, co to způsobí jak ruské armádě, tak i ruské populaci.
Diskutabilní zůstává především zásobování těchto děl municí. Na ukrajinském bojišti je totiž munice spotřebovávána až závratným tempem. V Rusku se přitom 170 mm munice nevyrábí. Bude proto nutné ji dopravovat až ze Severní Koreje. To je ovšem zdlouhavé, a samozřejmě také finančně náročné. Nicméně realizovatelné to je. Je ovšem otázkou, kolik 170 mm munice má Severní Korea k dispozici, a jaké jsou její výrobní kapacity.
Je také třeba si uvědomit, že Severní Korea měla svá samohybná děla Koksan coby významný prvek pro případnou válku s Jižní Koreou – jejich úkolem bylo ostřelování přímo hlavního města Soulu. To, že Kim-čong-un se i přesto odhodlal poskytnout tato děla Rusku, nám naznačuje, že je ochoten oslabit své schopnosti vůči Jižní Koreji, a místo toho klidně dá významnou část svých vojenských sil na pomoc Rusku v jeho válce proti Západu. Nasazením severokorejských samohybných děl Koksan tak účast severokorejské armády, ale i samotný ukrajinský konflikt, vstupuje do další fáze a je otázkou, co bude následovat.
Zdroj: Military Watch Magazine