V létě 1944 se Francie nadechovala ke svobodě. Ulice zaplavila euforie z konce okupace, z oken vlály trikolóry a davy slavily návrat cti. Jenže spolu s radostí se na povrch vyvalilo i něco temnějšího: nenávist, ponížení a touha po rychlé odplatě. A jedním z nejviditelnějších symbolů této „očisty národa“ se staly nůžky a břitvy.
Foto: Přes 20 tisíc žen skončilo s oholenou hlavou | Wikimedia Commons / Public domain
Přes dvacet tisíc žen bylo po osvobození bez soudu veřejně ostříháno dohola za skutečnou či domnělou „horizontální kolaboraci“ s Němci. Na náměstích létaly chomáče vlasů, vzduchem se nesly nadávky, plivance i výsměch. Francouzská města se měnila v jeviště krutého rituálu, který měl s právem společného jen velmi málo. Terčem nebyli vysocí kolaboranti ani muži, kteří s okupanty obchodovali. Byly to ženy — často mladé, chudé a bezbranné.
Jejich provinění někdy spočívalo v milostném vztahu s německým vojákem, jindy stačila pouhá domněnka. Společný oběd v kavárně, darovaná čokoláda, punčochy, přátelský rozhovor. V atmosféře ponížené a hladovějící země se i drobnosti měnily v důkaz zrady. Veřejnost i odboj pro tento jev našly výmluvný název: „collaboration horizontale“ — horizontální kolaborace.
Právě sexualita žen se stala po válce zvláštním bojištěm národní morálky. Zatímco mužská kolaborace byla posuzována hlavně pragmaticky — podle úřadů, funkcí, obchodu nebo služby okupantům — u žen se pozornost soustředila na jejich tělo. Podle statistik bylo až 75 % trestaných žen postiženo právě za intimní vztahy s Němci. Jako by zrada nebyla měřena činy, ale tím, koho žena milovala, s kým spala nebo od koho přijala pomoc.
Právě v tom spočívá jeden z nejkřiklavějších paradoxů celé poválečné msty. Francouzka, která se zamilovala do německého poddůstojníka, mohla skončit na káře tažené městem s vyholenou hlavou a hákovým křížem namalovaným na čele. Francouzští muži, kteří byli nasazeni na nucené práce v Říši a navazovali vztahy s německými ženami, se však po návratu žádné podobné potupy obávat nemuseli. Nikdo je nestříhal, nikdo je nevláčel ulicemi, nikdo na jejich těla nepsal znamení hanby.
Tento dvojí metr odhaluje hluboce zakořeněnou misogynii tehdejší společnosti. Ženské tělo bylo vnímáno jako součást národa, jako cosi, co patří vlasti a co nesmí být „poskvrněno“ nepřítelem. Pokud žena svůj cit nebo tělo „propůjčila“ Němci, nebyla vnímána jako jednotlivec se svobodnou vůlí, ale jako symbol národní potupy. Mužská sexualita naopak zůstávala považována za soukromou záležitost.
Osud těchto žen se otiskl i do literatury a filmu. Slavná hrdinka z díla Hirošima, má láska podle textu Marguerite Durasové je známá jako „holohlavá z Nevers“ — mladá žena, která se zamilovala do německého vojáka a po jeho smrti při osvobozování sama okusila lynč a veřejné ponížení. Její vzpomínka na cvakání nůžek, na cestu na Champs de Mars a na okamžik, kdy byla vyvedena ostříhaná na ulici, není jen literární scénou. Je zhuštěným osudem tisíců skutečných Francouzek. Pro ně samotné mohlo být v tu chvíli vše otupělé šokem. Pro dav to byl triumf — viditelný důkaz, že „špína okupace“ byla odříznuta.
Ponižování se nevyhýbalo ani elitám, ale tam už spravedlnost narážela na hranice peněz a vlivu. Nejslavnějším případem byla Coco Chanel, jejíž vztah s baronem von Dincklagem byl veřejným tajemstvím. Chanel však měla to, co většina obětí neměla: postavení, kontakty a možnost zmizet. Zatímco sekretářky, servírky nebo dívky z chudých rodin končily s oholenou hlavou ve vězení nebo na pranýři, Chanel odjela do neutrálního Švýcarska. Její válečné styky jí navíc pomohly i v obchodních zájmech, mimo jiné při arizaci podílu ve firmě na úkor židovské rodiny Wertheimerů. V poválečné Francii tak neplatil jen dvojí metr mezi muži a ženami, ale i mezi chudými a mocnými.
Na opačném konci společenského spektra stály ženy, které v těžkých časech směňovaly přízeň za jídlo, uhlí nebo léky pro nemocné rodiče. Nejednaly z lásky, ale z nouze. Přesto pro ně dav neměl slitování. Hlad, strach ani snaha přežít neomlouvaly nic. V atmosféře kolektivní odplaty nebyl prostor pro soucit ani pro složitější pravdu.
Zvlášť trpký byl i další paradox: nůžky často drželi v rukou takzvaní „zářijoví odbojáři“. Tedy lidé, kteří se k odporu přihlásili až ve chvíli, kdy bylo prakticky rozhodnuto. Někteří jen doháněli vlastní pasivitu, jiní si možná potřebovali očistit svědomí. Agrese vůči bezbranným ženám se stala snadným způsobem, jak předvést vlasteneckou horlivost a dodat si punc morální čistoty.
Stát přitom k těmto excesům přistupoval rozpačitě. Nařízení z prosince 1944 sice definovalo „zločin proti národní důstojnosti“, ale mnozí právníci i prefekti váhali, zda lze sexuální vztah s okupantem vůbec trestat. Policejní prefekt ve Vosges tehdy otevřeně přiznal, že stávající právní úprava takové jednání postihnout neumožňuje. Jenže dav byl rychlejší než paragrafy — a mnohem krutější.
Dochované fotografie Roberta Capy či Lee Millerové dodnes mrazí. Zachycují ženy sedící na židlích uprostřed náměstí, obklopené ozbrojenými muži a posměšnými sousedy. Jinde jsou nuceny pochodovat polonahé nebo nahé, hnány městem na nákladních autech jako trofeje. V Clermont-Ferrand nebo v departementu Oise takto potrestaly davy stovky žen. Jean-Paul Sartre tehdy upozorňoval i na vlnu sebevražd mezi těmi, které podobné ponížení nepřežily psychicky. Ztráta vlasů totiž nebyla jen estetickým zásahem. Byla znamením vyobcování, veřejnou pečetí hanby, kterou nešlo skrýt.
Lynče navíc nekončily okamžitě s osvobozením. V izolovaných případech pokračovaly až do roku 1946. Bylo to období, kdy se osvobozenecká radost, zadržovaná nenávist a touha po pomstě slily do brutálního proudu namířeného proti těm nejsnadnějším cílům.
Historik Fabrice Virgili upozorňuje, že Francie se s tímto traumatem vyrovnávala velmi dlouho. Země chtěla po letech okupace znovu vybudovat obraz silného, hrdého a „mužného“ národa. Oholené hlavy žen ale zůstaly němou připomínkou toho, že hranice mezi spravedlivým hněvem a surovou krutostí bývá nebezpečně tenká. Na jejich tělech se neodehrávala jen osobní tragédie, ale i kolektivní pokus smýt národní ponížení. A právě proto byly tresty tak teatrální, tak veřejné a tak nesmazatelné.
Poválečná Francie tak neukázala jen tvář vítězství, ale i tvář pomsty. Vlasy padající na dlažbu nebyly symbolem spravedlnosti. Byly důkazem, že když se společnost rozhodne hledat viníky mezi nejslabšími, dokáže si krutost velmi snadno splést s očistou.
Zdroj: War History Online