foto: Arnold Böcklin / Picryl/Odysseova loď mizející z ostrova kyklopů
Byl Homér geniální lhář, nebo s chladnou přesností popsal šílené dobrodružství, které se skutečně stalo? Tam, kde si vědci po staletí bezradně lámali hlavy nad neskutečnými příběhy mořeplavce Odyssea, přinesl zásadní zvrat až britský mariňák Ernle Bradford. Vyzbrojen tvrdými zkušenostmi z paluby plachetnice dokázal, že za každým děsivým monstrem v eposu se ve skutečnosti skrývá reálné námořní nebezpečí a neúprosná fyzikální fakta.
Zkušený sloužící pod britskou korunou, Ernle Bradford, strávil dvanáct let na Maltě a tisíce mil u kormidla malých plachetnic. Jako chlap, který na otevřeném moři nesčetněkrát zažil situace, kdy jde o život, si vzal Homérův text do lodního pytle jako mapu místa činu. V roli vyšetřovatele začal srovnávat antické popisy s moderní geografií Středomoří a po deseti letech plaveb rozbil mýty na prach. Dokázal, že Homér nevymýšlel sci-fi, ale s chladnou přesností zašifroval skutečnou námořní reportáž, kde za každým nadpřirozeným úkazem stojí neúprosná fyzikální realita a krev.
Omamné víno? Odysseovi muži se stali obětí největšího neduhu společnosti
První brutální lekci a klíčový důkaz o tom, jak mýtus maskuje selhání lidského faktoru, nachází Bradford hned na první zastávce Odysseovy flotily v thráckém městě Ismarus patřícím Kikoniům. Epos tvrdí, že Řekové zde vyplenili město a získali božské, magicky omamné víno, kterým později zneškodnili i samotného Kyklopa. Podle legendy posádka po požití tohoto „zázračného“ moku propadla apatii a odmítla uposlechnout Odysseovy rozkazy k okamžitému odplutí. Právě tato chyba dala Kikoniům čas zformovat krvavý protiúder, který zdecimoval řecké řady.
Bradford však v oblasti hory Mount Ismaro žádná kouzla nehledal. Zanalyzoval topografii místa a našel nízké, písčité pobřeží, které bylo pro námořníky ideální pastí. Umožnilo sice bleskové vylodění, ale unaveným vojákům nabídlo okamžitý přístup k obřímu množství reálného alkoholu. Bradford doložil, že toto lokální víno bylo svou extrémní silou proslulé po celém starověku. Žádné prokletí bohů se nekonalo. Pravda je totiž mnohem banálnější a mrazivějš. Zkušení váleční veteráni prostě po deseti letech bojů totálně ztratili sebekontrolu, bleskově se opili do němoty extrémně silným alkoholem a nechali se zmasakrovat jako amatéři.
Ostrov koz prý nemohl být zahalený mlhou, opak se stal pravou
Další šokující zvrat ve vyšetřování přichází u bájného Ostrova koz. Zde měla Odysseova flotila bezpečně přistát v absolutní tmě, chráněna hustou, bílou mlhou, kterou na moře seslali sami bohové, aby hrdiny skryli před zraky nepřátel. Vědci se Homérovi vysmívali, že mořské mlhy jsou ve středním Středomoří anomálií a čistým výmyslem. Jenže Bradford vytáhl svůj vlastní lodní deník a udeřil tvrdými fakty. Identifikoval Ostrov koz jako reálný ostrov Favignana u západního cípu Sicílie, který antičtí autoři skutečně nazývali Aegusa, Ostrov koz.
.jpg "Picryl / CC-BY")
A právě v tomto specifickém bodě, mezi Marsalou a Sciaccou, zažil Bradford sám neprostupnou bílou stěnu hned třikrát. Bradford si nastudoval meteorologická data a na základě nich vysvětlil, že tato lokální anomálie vzniká, když v oblasti začne vát jižní vítr. Ten hnal Odysseovy lodě přesně správným kurzem od severní Afriky, ale jako vedlejší produkt přinesl těžké, nebezpečné pobřežní vlny a slepotu v podobě husté mlhy. To, co ustrašení námořníci v palubních denících popsali jako „božskou temnotu“, byl reálný, zrádný meteorologický jev, který je mohl v sekundě roztříštit o sicilské skály.
Zázračné větry krále Aiola nebo jen štěstí Odysseovy lodě
Třetím mýtem, kde Bradford nasadil chladnou navigační matematiku proti pohádkovým teoriím, je měch s větry od krále Aiola. Podle eposu dostal Odysseus pytel, v němž byly spoutány všechny nepříznivé vichry, a bůh mu nechal foukat jen mírný západní vítr, který jeho flotilu hnal dnem i nocí. Homér tvrdí, že po přesně devíti dnech a nocích nepřetržité plavby dorazili na dohled k Ithace, kde už viděli lidi udržovat pobřežní ohně.
Tento příběh vypadá jako čistá fantasy, ale Bradford ji dokázal odhalit. Změřil trasu od ostrova Ustica (bájná Aiolie) kolem Sicílie, skrze Maltský průliv až k Ithace. Výsledek? Přesně 600 námořních mil. Starověké otevřené veslice s jednou čtvercovou plachtou dokázaly s příznivým větrem v zádech držet průměrnou rychlost kolem 3 uzlů. Jednoduchá matematika říká, že 600 mil s touto rychlostí urazíte za přesně 200 hodin. Homérových devět dní a nocí je 216 hodin. Údaj sedí téměř přesně. Homér proto nemluvil v hádankách. Místo toho naopak zapsal reálná navigační data z tehdejších lodních deníků.
Katastrofa na Odysseově lodi nebyla Diova msta
Oříškem byla pro Bradforda skutečnost, jak vysvětlit nejbrutálnější scény Homerovy knihy, ve kterých hněv bohů trhal lodě na kusy. Podle Homerova přívěhu Zeus zasáhl loď bleskem za to, že posádka porušila tabu a snědla posvátné sluneční krávy. Pro námořníky následně začala apokalypsa. Náhlá větrná smršť zlámala masivní stěžeň, který spadl vzad a kormidelníkovi na místě rozdrtil lebku.
Bradford v tomto „božím trestu“ vidí klasické mechanické selhání materiálu v kombinaci s nejhorším mořským počasím: zimní středomořskou bouří. Ve své knize cituje elitní americké jachtaře, podle kterých se zimní moře mezi Krétou a Maltou může snadno proměnit ve vražedné peklo. Homér v textu navíc zanechal klíčovou technickou stopu: uvádí, že poryv vetru „přetrhl obě přední lana“. Pro starověkou loď s jedním stěžněm to byl ortel smrti. Bez předních lan totiž stěžeň pod tlakem plachty musel setrvačností padnout dozadu. A protože kormidelník v té době stál na vyvýšené plošině na samotné zádi, padající tunový kmen ho musel téměř s jistotou zabít jako prvního. Na vině katastrofy nebyl blesk z čistého nebe, ale naopak zanedbaná údržba lan v extrémním počasí.
Homérův svět jako hra
Proč tedy Homér vytvořil tak děsivý svět plný božího hněvu a magických lektvarů? Důvod je jednoduchý. Homér totiž napsal text pro své publikum, které dobře znal a jež si přálo vidět za přírodními a vysvětlitelnými jevy příšery a boží ruku. Homér nevymyslel fantasy ságu pro pobavení dětí. Jako geniální psycholog a kronikář vzal reálný, paralyzující strach, syrovou únavu a krvavou realitu starověkých mořeplavců a přetavil je do nesmrtelných šifer, které Bradford po třech tisících letech dokázal definitivně rozlousknout.
Zdroj:
BRADFORD, Ernle. Ulysses Found. 1st ed. London: Hodder & Stoughton, 1963.