Mnohamilionové útočné seskupení, krvavá konfrontace a finální průlom na západ. Před 75 lety, 16. dubna 1945, začala sovětská armáda svůj poslední strategický útok Velké vlastenecké války. Berlínská operace trvala tři týdny a skončila drtivou porážkou nacistického Německa.
V dubnu 1945 soustředili Němci kolem Berlína silné uskupení: 3. tankovou a 9. armádu armádního seskupení Visla, 4. tankovou a 17. armádu armádního seskupení Center, dvě letecké armády: šestou a říšskou. Očekávaný útok Rudé armády měl odrazit asi jeden milion vojáků a důstojníků wehrmachtu: téměř 50 pěších, čtyři tankové a 10 motorizovaných divizí, 37 samostatných pluků a 98 samostatných batalionů. Měli k dispozici osm tisíc děl a minometů, 1200 tanků a útočných děl a 3500 letadel.
Foto: Sovětské dělostřelectvo před Berlínem | Wikimedia Commons / Pubic domain
„Čekal je urputný boj,“ řekl předseda Ruského vojenského historického společenství (RVIO) Michail Mjagkov. „Ve městě zůstal Hitler, který rozkázal bránit hlavní město Třetí říše do poslední kapky krve. Tehdy si ještě myslel, že se mu nějak podaří vyhnout naprosté porážce, počítal s neshodami mezi Spojenci. Jeho naděje nebyly neodůvodněné. V únoru a březnu 1945 totiž navázala americká rozvědka v Bernu jednání s německým generálem Wolfem o kapitulaci německé armády v Itálii a o uzavření separátního míru.“
Vojska 1. běloruského frontu pod velením Georgije Žukova došly na začátku února až k řece Odře a dobyly nástupní prostor. Do Berlína zbývalo pouhých 60 kilometrů. A zde podle Mjagkova došlo k epizodě, o které moc lidí neví ani v Rusku, ani na západě. „Od spojenců přišla přes vojenskou misi v Moskvě zpráva o tom, že Němci přesouvají 6. tankovou armádu SS z okolí Arden na Východní frontu,“ vysvětlil historik. „Prý na křídla Žukovovy fronty. Náš generální štáb to neprodleně oznámil veliteli a ten pozastavil útok na Berlín.“ Později vyšlo najevo, že 6. armáda SS byla skutečně přesunuta na Východní frontu, ale ne k Berlínu, ale do okolí jezera Balaton, kde Němci podnikli svou poslední útočnou operaci. Sovětské velení se pokusilo zjistit, proč ho Spojenci fakticky dezinformovalo. Spojenci se však odvolali na omyl rozvědky a dodnes není jasné, co za tím vlastně stálo – hloupá náhoda nebo záměrný pokus zdržet sovětskou armádu.
Foto: Příslušník Volkssturmu se zbraní Panzerschreck v okolí Berlína | Wikimedia Commons / Pubic domain
„Západní Spojenci si přáli dobýt Berlín první,“ poznamenal Mjagkov. „Churchill například napsal Rooseveltovi 1. dubna 1945 toto: Když se v hranicích dosažitelnosti spojeneckých jednotek ocitne Vídeň, Praha a Berlín, musíme je dobýt dříve než Rusové. Je to velmi důležité pro západ z politického hlediska. Podobné plány měl také velitel britské armády v Evropě Bernard Montgomery.“
Němci Berlín a jeho okolí důkladně opevnili. Velký počet řek, jezer, kanálů a velké lesní masivy poskytovaly nacistům důležitou převahu. První linie obrany o hloubce 2-3 km vedla po západním břehu Odry a Nisy a byla podporována z Kostrinského nástupního prostoru. Přední linii chránila minová pole, ostnaté dráty a další překážky. Průměrná hustota min dosáhla dvou tisíc kusů na jeden kilometr.
Druhá linie včetně Seelowských výšin se nacházela 10-20 km od přední linie. Třetí se skládala z osad přeměněných v ohniska odporu (opěrné body). Dále následoval tzv. Berlínský obranný obvod, který sestával ze tří prstenců: vnějšího, vnitřního a městského. Celková hloubka obrany dosahovala stovky kilometrů. Vrchní velení plánovalo obklíčit nepřítele, několika útoky ho odříznout od sebe a zlikvidovat každého zvlášť. Následně se plánoval postup k Labi za účelem spojení s vojáky Koalice.
Operace na dobytí Berlína se zúčastnil 1. a 2. běloruský front, 1. ukrajinský front, Baltská flotila, 18. letecká armáda a Dněperská vojenská flotila. Sovětské seskupení celkem čítalo 2,5 milionu lidí. Rusové měli k dispozici přes 40 tisíc děl a minometů, 6500 tanků a 8500 tisíce letadel.
Foto: Východní fronta: do 30. března 1945 (oranžová barva) a do 11. května 1945 (zelená barva) | Wikimedia Commons / Pubic domain
1. běloruský front pod velením Georgije Žukova stál prakticky oproti Berlínu, pravé křídlo kryl 2. běloruský front Konstantina Rokossovského, útočil podél pobřeží Baltského moře a 1. ukrajinský front maršála Ivana Koněva útočil z jihovýchodu, Berlín však měl také v dosažitelné blízkosti. Stalin nestanovil předem, která armáda bude přímo dobývat město. Předpokládalo se, že když vojáci Koněva získají šanci, aby první pronikli do Berlína, nepromarní ji.
Velení Rudé armády se rozhodlo chopit iniciativy a ohromit nepřítele. Celé ofenzivě předcházel mohutný dělostřelecký útok, který zničil první linii německých zákopů a srovnal tamní opevnění se zemí. 143 silných reflektorů osvítilo německé pozice a ukázalo cestu útočníkům, zároveň reflektory oslepily obránce. Toto umožnilo, aby sovětské jednotky překonaly několik kilometrů obrany, aniž by prakticky narazily na organizovaný německý odpor.
Útok však zpomalil na Seelowských výšinách, kam Němci stáhli své rezervy. Střelecké jednotky nedokázaly prorazit tamní obranu, proto Žukov nasadil do boje dvě tankové armády. Boje u výšin trvaly tři dny a až k večeru 19. dubna sovětští vojáci konečně prorazili třetí linii opevnění a dostali se bezprostředně k berlínské hranici.
„Následně začaly boje ve městě,“ pokračuje Mjagkov. „Kromě jiných jednotek se těchto bojů zúčastnila také 8. gardová armáda pod velením Vasilije Čujkova, který se proslavil u Stalingradu. Měl velké zkušenosti z městských bojů. Čujkov rád zakládal útočné oddíly složené se ženistů s kulomety a minomety a občas i s tanky, které dobývaly opevněné německé pozice.“
Němci přehradili ulice Berlína barikádami, vybudovali systémy zákopů a velký počet betonových krytů. Na obranu využili také podzemní komunikace a metro. Proti obrněné technice používali masově ruční granáty a panzerfausty. Velitelé ruských tankových jednotek měli za jízdy měnit taktiku. Tanky se pohybovaly po ulicích ve stylu jeden tank po jedné straně a druhý po protější.
„Sovětská armáda nasadila těžké a super těžké dělostřelectvo ráže 203 a 305 milimetrů,“ pokračuje Mjagkov. „Rudá armáda Neměla za úkol zachovat architekturu Berlína, tak jak tomu bylo např. ve Vídni. Navíc byl Berlín byl již vážně poškozen americkým a britským letectvem. Nemělo jít také o dlouhé obléhání. Velení si dobře uvědomovalo, že čím rychleji bude jednat, tím bude mít menší ztráty.“
„Mnozí Němci by se samozřejmě rádi vzdali,“ poznamenal historik. „Ale v Berlíně se šířila silná antisovětská propaganda a obyvatele Berlína včetně jeho obránců zastrašovali tím, že z východu přijdou divoké asijských hordy, které budou všechny zabíjet a nikoho nebudou brát do zajetí. Tato teze byla podporována krutými metodami: podezřelí vojáci a civilisté z kapitulačních nálad byli okamžitě zastřeleni nebo oběšení přímo na ulicích.“
Nehledě na urputný německý odpor Rudá armáda postupně přebírala Berlín do svých rukou. Budovu po budově, čtvrť po čtvrti. Sovětské útočné oddíly prolomily obranu na slabých místech a do hloubky vtrhly do týlu nepřítele, naváděli děla a letadla na ohniska odporu a vládní budovy.
K říšskému sněmu sovětští vojáci dorazili 30. dubna. Poslední baštu nacistického Německa bránily elitní jednotky SS. Těžké boje zde pokračovaly až do 2. května. V tomto čase se postavení německé armády stalo bezvýchodné a německý odpor byl rozdělen na velké množství malých skupin, které přestože pokračovaly v odporu, již nemohly ovlivnit nevyhnutelný výsledek berlínské operace.
Foto: Zničený Berlín, květen 1945 | Bundesarchiv / Pubic domain
Němci následně požádali o jednání o příměří, avšak byli odmítnuti, navíc byl vznešen tvrdý požadavek, aby se Berlín okamžitě vzdal, což také musel udělat. Jednotlivé části wehrmachtu, které se nevzdaly, byly do 7. května zlikvidovány. Následující den byl podepsán Akt bezpodmínečné kapitulace nacistického Německa.
Ztráty sovětských vojsk v berlínské operaci představovaly téměř 80 tisíc vojáků a důstojníků, 300 tisíc zraněných. Němců bylo zabito přes 380 tisíc a asi půl milionu hitlerovců bylo zajato.
Zdroj: Britannica, Historiy Online