Napětí v Perském zálivu znovu roste: útoky na tankery, hrozba kladení min a starý známý „úzký krk“ světové energetiky – Hormuzský průliv. V takové chvíli se obvykle nehledají velká slova, ale schopnosti: kdo umí miny najít, kdo je umí zneškodnit a kdo dokáže udržet námořní trasy otevřené i ve chvíli, kdy se situace láme.
Foto: USS Tulsa | U.S. Department of War
Právě proto zní poslední výzvy z Washingtonu tak nahlas. Prezident USA Donald Trump dal otevřeně najevo obrovskou nespokojenost s evropskými partnery v NATO, kteří podle něj nespěchají vyslat lodě, aby pomohly zajistit bezpečnou plavbu přes Hormuz. A přidal varování: pokud nepřijde reakce na žádost o pomoc, Alianci čeká „špatná budoucnost“.
Jenže do stejného obrazu se začíná vtírat nepříjemná otázka: proč se zároveň americké námořnictvo zbavilo nebo odsunulo přesně těch prostředků, které jsou pro boj s minovou hrozbou v regionu nejdůležitější?
Dvě lodě, které se hodí nejvíc – a jsou v Malajsii
Dvě americké lodě USS Tulsa a USS Santa Barbara (Independence-class) byly dříve v Bahrajnu. Nyní ale byly spatřeny a vyfotografovány v malajsijském přístavu Penang — a to je vzdálenost přes 5 000 km od Perského zálivu.
Americké Naval Forces Central Command (NAVCENT) k tomu poskytlo jen stručné vysvětlení: jde o krátkou logistickou zastávku. Jenže i kdyby šlo „jen“ o logistiku, realita zůstává tvrdá: v okamžiku, kdy se řeší bezpečnost plavby v Hormuzu, jsou dvě nejvhodnější dostupné americké platformy pro minová protiopatření z regionu pryč.
A nejde o ledajaké lodě. USS Tulsa a USS Santa Barbara jsou trimarany typu littoral combat ship a podle uvedených informací patří do malé podverze vybavené minovým protiopatřením:
- vlečný sonar pro vyhledávání min,
- námořní drony se zařízením pro odminování,
- vrtulníky MH-60 Sea Hawk upravené pro boj s minovou hrozbou.
Nejsou to sice čistokrevné minolovky a jako multifunkční platformy mají „známé významné nedostatky“, ale v rámci toho, co má U.S. Navy v regionu k dispozici, jde o nejlepší nástroje pro úkol „udržet trasy průjezdné“.
Co předcházelo: Konec Avengerů v Bahrajnu
Ještě zásadnější je ale časová osa. V roce 2025 U.S. Navy vyřadilo čtyři specializované minolovky třídy Avenger, které byly umístěné v Bahrajnu:
- USS Devastator
- USS Dextrous
- USS Gladiator
- USS Sentry
Na začátku roku 2026 byly tyto minolovky naloženy na specializovanou transportní loď Seaway Hawk a odeslány do Philadelphie.
Zjednodušeně: Washington nejdřív stáhl z regionu specializované minové protiopatřovací lodě, přestože v oblasti existovalo významné riziko zaminování. A poté se z regionu vzdálily i poslední dostupné prostředky, které mohly minovou hrozbu prakticky řešit — až do Malajsie.
Politika vs. schopnosti: Nepříjemný kontrast
V celé situaci vzniká kontrast, který se špatně vysvětluje jen rétorikou o „spravedlivém sdílení břemene“:
- Na jedné straně tvrdý tlak na evropské spojence, aby rychle poslali lodě k zajištění bezpečnosti plavby.
- Na druhé straně americké kroky, které minovou kapacitu v regionu zjevně oslabily — vyřazení Avengerů a přesun USS Tulsa a USS Santa Barbara mimo oblast.
A to je přesně ten typ rozporu, který si spojenci i protivníci umí přečíst stejně: když jde o Hormuz, nejde jen o vlajky na mapě, ale o konkrétní schopnosti v konkrétním čase a na konkrétním místě.
Proč na tom záleží právě v Hormuzu
Hormuzský průliv není prostor, kde se dá improvizovat. Miny jsou levné, účinné a psychologicky devastující: i pouhá hrozba zaminování dokáže zpomalit dopravu, zvednout náklady a vyvolat nervozitu na trzích. Proti tomu stojí práce, která je pomalá, technicky náročná a vyžaduje specializované vybavení, posádky a koordinaci.
Jestli se tedy Washington ptá, proč NATO „neposílá lodě“, dává smysl, že se zároveň ozývá i opačná otázka: proč jsou americké lodě nejlépe připravené na minovou hrozbu tak daleko od místa, kde je potřeba?
Zdroj: Autorský text Šimona Koudelky