Válka obvykle neponechává prostor pro slitování. O to silněji působí příběhy, v nichž se uprostřed ničení objeví něco nečekaného: lidskost. Právě takový je i mimořádný osud amerického pilota Charlese „Charlieho“ Browna a německého stíhače Franze Stiglera. V prosinci 1943 se nad Evropou setkali jako nepřátelé. Místo dalšího sestřelu ale vznikl příběh, který o padesát let později přerostl v opravdové přátelství.
Foto: Německý pilot ušetřil nepřítele | Adobe Stock
Setkání, které nemělo skončit přežitím
Bylo 20. prosince 1943. Jednadvacetiletý 2. poručík Charles Lester Brown pilotoval bombardér B-17F Flying Fortress s příznačným jménem Ye Olde Pub. Posádka patřila k 527. bombardovací peruti 379. bombardovací skupiny amerického letectva a její základnou bylo RAF Kimbolton v Anglii. Cíl mise byl mimořádně nebezpečný: továrna na letouny Focke-Wulf 190 v Brémách.
Šlo navíc o první bojovou misi celé Brownovy posádky. Už při předletové přípravě zaznělo varování, že mohou narazit na stovky německých stíhaček. Brémy chránilo více než 250 protiletadlových děl a samotný let v bombardovací formaci znamenal neustálé riziko. Brownovi muži měli původně letět na kraji sestavy, v místě přezdívaném „Purple Heart Corner“ — tedy v obzvlášť zranitelné pozici, kterou němečtí piloti rádi napadali. Když se však tři bombardéry kvůli technickým problémům otočily zpět, dostal Brown rozkaz přesunout svůj stroj dopředu.
Peklo nad Brémami
Bombardovací nálet začal ve výšce 8 320 metrů, v mrazu dosahujícím −60 °C. Ještě než Ye Olde Pub odhodil bomby, zasáhla letoun protiletadlová palba. Střepiny rozbily plexisklovou příď, vyřadily motor číslo 2 a poškodily i motor číslo 4, který už předtím vykazoval problémy. Brownův bombardér začal ztrácet rychlost a postupně zaostával za formací.
A právě tehdy se z něj stal snadný cíl.
Na osamocený a poškozený B-17 se vrhlo více než dvanáct německých stíhaček Messerschmitt Bf 109 a Focke-Wulf Fw 190 z jednotky JG 11. Útok trval přes deset minut a zanechal za sebou zkázu. Třetí motor fungoval už jen na poloviční výkon, letoun přišel o kyslíkový, hydraulický i elektrický systém, ztratil polovinu směrovky i levou část výškovky a obranná výzbroj byla z velké části nefunkční. Z jedenácti zbraní zůstaly použitelné v podstatě jen dva kulomety ve hřbetní věži a jeden kulomet v přídi.
Ještě horší byla situace uvnitř letounu. Část posádky byla těžce zraněna. Zadní střelec Eckenrode zahynul po přímém zásahu kanónovým granátem. Yelesanko utrpěl kritické zranění nohy, Pechout byl zasažen do oka, Brown do pravého ramene a Blackfordovi kvůli zkratu v topení uniformy omrzly nohy. Dokonce i morfinové injekce na palubě zmrzly, takže první pomoc byla ještě obtížnější. Rádio bylo zničeno a stroj sotva držel pohromadě.
Posádka zvažovala seskok padákem. Brzy si ale uvědomila, že těžce zraněný Yelesanko by takový skok nepřežil. Rozhodnutí bylo tiché, ale zásadní: nikoho nenechají napospas osudu. Poletí dál společně.
Německý pilot, který mohl zabít a neudělal to
Ve stejné době na německém letišti sledoval drama jiný muž. Franz Stigler, osmadvacetiletý zkušený pilot Luftwaffe z jednotky Jagdgeschwader 27, doplňoval palivo a munici do svého Messerschmittu Bf 109 G-6. Už měl na kontě 27 vítězství a poškozený americký bombardér pro něj představoval šanci získat další sestřel, který by mu pomohl k prestižnímu ocenění pro stíhací piloty.
Stigler odstartoval navzdory tomu, že v jeho chladiči vězela americká střela ráže .50 BMG, která mohla způsobit přehřátí motoru. Brownův letoun rychle dostihl. Když se ale přiblížil, uviděl něco, co změnilo celý příběh. Skrz roztrhaný trup bombardéru zahlédl zraněné a bezmocné členy posádky.
Měl ideální příležitost stisknout spoušť. Jenže nevystřelil.
Později vzpomínal na slova svého velitele Gustava Rödela z dob bojů v severní Africe: pokud by někdy viděl nebo slyšel, že někdo střílí na bezbranného muže v padáku, sám by ho zastřelil. Pro Stiglera byl zničený bombardér v podstatě totéž — bezmocný protivník, který už nebyl schopen skutečného boje. „Bylo to pro mě, jako by byli na padáku,“ vysvětlil později. „Viděl jsem je a nemohl jsem je sestřelit.“
Tichý doprovod nad nepřátelským územím
Stigler se pokusil Browna přimět, aby přistál na německém letišti a vzdal se, případně aby zamířil do neutrálního Švédska, kde by posádka dostala lékařskou péči a zbytek války strávila v internaci. Brown ani jeho muži ale německým gestům nerozuměli a pokračovali v letu.
Situace zůstávala nejasná i z americké strany. Brown stále netušil, zda se německý stíhač jen nechystá k poslednímu útoku, nebo co přesně zamýšlí. Nařídil proto střelci v hřbetní věži, aby na Stiglera zamířil, ale nestřílel. Mělo to být varování.
Stigler význam gesta pochopil. Nepřiblížil se k útoku. Místo toho zaujal pozici po levém boku bombardéru a doprovázel ho tak, aby německé protiletadlové jednotky neotevřely palbu. Poškozený Ye Olde Pub tak chránil až k pobřeží a nad otevřenou vodu.
Teprve když měli Američané za sebou okupované území, Stigler se od bombardéru odpojil. Z levé strany ještě Brownovi zasalutoval — a otočil stroj zpět domů.
Návrat, který se zdál nemožný
Brown dokázal se svým těžce zničeným bombardérem přeletět zhruba 400 kilometrů přes Severní moře a nouzově přistát na letišti RAF Seething, základně 448. bombardovací skupiny. Při poválečném výslechu svým nadřízeným popsal neuvěřitelnou věc: německý stíhač ho mohl sestřelit, ale místo toho ho nechal žít.
Brown válku přežil a dokončil svou bojovou túru. Stigler pokračoval ve službě a na konci války létal i na proudové stíhačce Messerschmitt Me 262 v jednotce Jagdverband 44. Samotný Ye Olde Pub už do boje nezasáhl; v dubnu 1944 byl vrácen do Spojených států a v srpnu 1945 sešrotován.
Dva životy po válce
Po válce se Charlie Brown vrátil do rodné Západní Virginie, vystudoval vysokou školu a v roce 1949 znovu vstoupil do nově vzniklého amerického letectva. Sloužil do roku 1965 a později pracoval jako důstojník zahraniční služby amerického ministerstva zahraničí, mimo jiné cestoval do Laosu a Vietnamu. V roce 1972 odešel ze státních služeb a usadil se v Miami na Floridě, kde se věnoval práci vynálezce.
Franz Stigler se v roce 1953 přestěhoval do Kanady, kde se stal úspěšným podnikatelem.
Oba muži žili své životy odděleně, každý na jiné straně někdejší fronty. A přesto je spojovala vzpomínka na několik minut ve vzduchu, na rozhodnutí, které nešlo zapomenout.
Hledání neznámého pilota
V roce 1986 byl už penzionovaný podplukovník Brown pozván, aby promluvil na setkání válečných pilotů s názvem „Gathering of the Eagles“ na letecké základně Maxwell v Alabamě. Když dostal otázku na nejsilnější válečný zážitek, po chvíli zaváhání vyprávěl právě příběh o německém pilotovi, který ho doprovodil a zasalutoval mu.
Tehdy se rozhodl, že neznámého letce zkusí najít.
Čtyři roky pročítal záznamy amerického i západoněmeckého letectva, ale bez výsledku. Nakonec napsal dopis do zpravodaje sdružení bojových pilotů. O několik měsíců později mu přišla stručná odpověď z Kanady: „To jsem byl já.“
Dopis poslal Franz Stigler.
Když spolu později mluvili telefonicky, Stigler popsal svůj letoun, doprovod i závěrečný pozdrav tak přesně, že Brown nepochyboval: po téměř půlstoletí našel muže, který mu kdysi daroval život.
Přátelství silnější než válka
Od roku 1990 až do roku 2008 se z někdejších nepřátel stali blízcí přátelé. Setkávali se, mluvili o minulosti a připomínali si chvíli, která mohla skončit smrtí, ale místo toho se stala důkazem lidské cti.
Franz Stigler zemřel 22. března 2008. Charlie Brown ho následoval o osm měsíců později, 24. listopadu téhož roku.
Jejich příběh nepůsobí silně proto, že by popíral realitu války. Právě naopak. O to víc vyniká, že i uprostřed brutality, strachu a nenávisti se jeden člověk rozhodl nezabít druhého. A druhý na ten čin nikdy nezapomněl.
Nad troskami bombardéru Ye Olde Pub tak nevznikl jen nepravděpodobný akt milosrdenství. Zrodila se legenda o odvaze, cti a lidskosti, která přežila desetiletí — a připomíná, že i v nejtemnějších chvílích dějin může člověk zůstat člověkem.
Zdroj: Brittanica, War History Online