V médiích se stále častěji hovoří o stínové flotile Ruska, což mají být tankery sloužící k tajné přepravě ropných produktů, případně sankcionovaných nákladů, z a do Ruské federace. Jenže jak ukázal případ tankeru Eagle S, civilní plavidla začínají Rusové využívat k poškozování kritické podmořské infrastruktury.
Foto: Eagle S a finská loď pobřežní stráže Turva | Finnish Border Guard
Řekněme si nejprve něco o tom, co je vlastně ona stínová flotila. Původně se do stínové flotily řadily pouze lodě, které při plavbě vypnuly svůj sledovací transpondér, čímž znesnadnili svou vlastní lokalizaci. Šlo tedy o velmi úzké vymezení, které zdaleka neodpovídalo skutečnosti. Například společnost Windward zaměřující se na řízení rizik v námořní přepravě, rozlišuje tři druhy plavidel: prověřené plavidlo, tedy lodě, které nevykazují žádné podezřelé chování. Druhou skupinou je stínová flotila, což jsou plavidla, o kterých hovoří mezinárodní zprávy a jde například i o loď, která poškodila kabely v Baltském moři. Poslední skupinou je šedá flotila, což jsou lodě, které mají nejasné vlastnictví, plují pod různými vlajkami a snaží se především skrýt své pravé majitele a účel plavby. Ty je velmi obtížné odlišit od prověřených plavidel, protože na první pohled nevykazují žádné neobvyklé chování. Některé metodiky rozlišují ještě černou nebo temnou flotilu, což jsou lodě vojenského určení se zbraňovými systémy na palubě, které se ale na první pohled tváří jako civilní. Tyto lodě využíval například Irán, který je maskoval jako ropné tankery. .
Ruská vláda začala v průběhu války na Ukrajině intenzivně využívat všechny tři typy flotil. Provedla k tomu celou řadu kroků, aby se jí podařilo získat dostatečný počet lodí. Zhruba 90 tankerů, které patřily pod státní společnost Sovcomflot bylo formálně převedeno na různé společnosti ve Spojených arabských emirátech. Rusům se také ještě před vypuknutím války podařilo skoupit nejméně stovku tankerů, které byly pojištěny a byly z pohledu mezinárodního práva zcela čisté a i ty byly převedeny na soukromé společnosti. Následně pak ještě Rusové koupili dalších přibližně 200 starých tankerů, které už byly vyřazeny nebo je vyřazení v brzké době čekalo. Zhruba 400 plavidel tak před válkou tvořilo základ oné stínové flotily, která se ale v průběhu dalších válečných let začala rozrůstat.
Zejména nákup starých lodí je pro Rusy běžnou strategií, protože pokud jsou lodě vyšetřovány nebo se ocitnou pod sankcemi, je jednoduché se jich zbavit a sešrotovat je. Pro Rusy jsou takové ztráty zanedbatelné v porovnání s tím, pokud by byl zabaven či zadržen moderní tanker. Staré lodě také plují pod vlajkami předem vybraných států, mezi které nejčastěji patří Cookovy ostrovy, Gabon, Liberie, Marshallovy ostrovy, ale také Malta. Podle studie Evropské unie 12% temné a 10% šedé flotily tvoří lodě plující pod vlajkami zemí EU. Rusové také zavedli systém pravidelné změny vlajek (reflagging) plavidel, čímž snižují pravděpodobnost, že se konkrétní loď dostane do hledáčku úřadů či pod sankce. Lodě mění stále svá jména, vlajky a majitele a v tomto kolotoči je pro úřady těžké se vyznat.
Foto: Tanker Eagle S | Wikimedia Commons / Public domain
Všechny lodě sice jsou pojištěny, ale jde v drtivé většině o pojištění od obskurních společností z Indie, Číny, Marshallových ostrovů či Spojených arabských emirátů. Také vlastnická struktura jednotlivých společností, kterým lodě patří, je záměrně naprosto nepřehledná a konkrétní majitele je téměř nemožné dohledat. Za firmami stojí většinou další prázdné firmy, neprůhledné holdingy a právní kanceláře.
Další oblíbenou metodou těchto lodí, jak se vyhnout podezření a problémům, je přečerpávání tekutého nákladu přímo na moři. Loď ze stínové flotily tak předá svůj náklad prověřené lodi a sama se tak vyhne problémům, které by jí čekaly v přístavu. Naopak v přístavech v posledních letech vznikají celé flotily lodí, které odplouvají na moře, aby přečerpaly ropu od ruských lodí a mohly tak obejít sankce. Ropa takto na moři mění majitele i pětkrát, než se dostane do zásobníků na pevnině a je samozřejmě velmi obtížné zjistit, odkud je daná ropa či plyn. Přístavy v Číně, Rusku a Turecku jsou navíc lodím ze stínové flotily otevřeny, případně jen vyžadují formální přečerpání na moři do plavidel jiného státu.
Co mohou země Evropské unie s takovým systémem vlastně dělat? O tom na konci roku diskutovaly vyslanci zemí Evropské unie v bruselském Centru pro evropskou politiku. Výsledkem bylo konstatování, že kromě stále se zpřísňujících sankcí, které znesnadňují fungování stínové flotily, je hlavní zbraní zaměřovat se na konkrétní plavidla. Američané jsou v tomto ještě dále, kdy uvalují velmi rychle sankce na konkrétní firmy, které lodě provozují. Současně vyvíjejí intenzivní tlak na země jako jsou Cookovy ostrovy, aby přestaly s vydáváním vlajek pro ruské lodě.
Evropa má navíc nyní nový problém, kterým jsou aktivity ruských lodí v Baltu, kde se pod rouškou rutinní plavby snaží svými kotvami přerušovat životně důležité kabely a potrubí. Finové již ukázali, že si tyto akce nehodlají nechat líbit a začaly chytat a prověřovat konkrétní lodě. První byl mediálně známý tanker Eagle S, který obsadily finské speciální jednotky a nyní je její posádka vyšetřována, protože kotvou záměrně přerušila kabely mezi Estonskem a Finskem. Na palubě byly nalezeny výkonné sledovací systémy, podle některých zpráv byly na palubě mimo posádky také specialisté z Turecka a Ruska, kteří měli tyto systémy ovládat.
Eagle S je skvělou ukázkou toho, jak stínová flotila funguje. Tanker je velmi starý a patřil původně Sovcomflotu. Před válkou na Ukrajině se stal majetkem schránkové firmy Caravella LLC FZ ze Spojených arabských emirátů, která má neprůhlednou vlastnickou strukturu. O té by se zřejmě nic nevědělo, kdyby si firma nenajala ve Finsku právníka, který nyní jejím jménem žaluje vládu za pirátství.
V Baltu působí podobných lodí více a evropské země na tuto skutečnost reagují zpřísněným dohledem a kontrolami. Zejména Finové se zřejmě ruských hrozeb neobávají a nemají problém lodě zastavovat a prohledávat, pokud mají podezření, že by se mohly snažit narušit svými kotvami instalace na dně. Ze strany Ruska přitom jde o zvýšení sázek i rizika. Zatímco převážení ropy a různé čachrování s vlajkami a původem ropy je ještě relativně přijatelné, používání civilních lodí k narušování kritické infrastruktury je již překročení pomyslné červené čáry.
Rusové si uvědomují, že v tomto případě hrají vysokou hru, ale zdá se, že nehodlají přestat. Pohrozili již, že svým lodím budou poskytovat vojenský doprovod, aby zabránili tomu, co se stalo Eaglu S. V takovém případě může dojít k vojenskému střetu mezi loděmi NATO a Ruska právě při snaze zkontrolovat nebo zadržet stínový tanker, který by přerušil další kabely. Je to stále ne příliš pravděpodobná varianta, ale rozhodně se nedá vyloučit. Vůbec nejhorším řešením ze strany EU by bylo podvolit se ruskému tlaku a nechat podezřelé lodě volně proplouvat s tím, že by se řešily až případné následky. Minimálně Skandinávské a Pobaltské země ale zřejmě nehodlají jen tak sledovat, jak jim pod nosem kotvy tankerů přerušují kritické kabely. V Baltu tedy nejspíš dříve nebo později dojde k dalšímu incidentu, při kterém se ukáže, jak daleko jsou v této hře obě strany ochotny zajít.
Zdroj: Studie Russia’s ‚shadow fleet‘: Bringing the threat to light