Studená válka byla obdobím, kdy i sebemenší podezřelý zvuk mohl vyvolat obavy z nepřátelské špionáže nebo dokonce války. Švédsko, které si dlouhodobě udržovalo neutralitu, věnovalo obraně svých pobřežních vod mimořádnou pozornost.
Foto: Ilustrační obrázek ponorky a sleďů | Adobe Stock / AI obrázek
Po incidentu z roku 1981, kdy sovětská ponorka S-363, na Západě známá jako U-137, najela na mělčinu hluboko uvnitř švédských výsostných vod nedaleko námořní základny Karlskrona, panovala v zemi téměř permanentní pohotovost. Sověti tvrdili, že šlo o navigační chybu, Švédové tomu ale příliš nevěřili. Ponorka totiž pronikla desítky kilometrů do přísně střeženého prostoru a incident výrazně posílil přesvědčení, že Sovětský svaz ve švédských vodách tajně operuje.
Není proto překvapením, že kdykoliv sonar zachytil podezřelý zvuk, armáda okamžitě předpokládala přítomnost sovětské ponorky nebo miniponorky určené ke špionážním operacím. V letech 1981 až 1996 provedly švédské ozbrojené síly stovky protiponorkových akcí v Baltském moři. Do pátrání byly nasazeny torpédoborce, vrtulníky, sonarové systémy, hlubinné nálože i vlastní ponorky. Celkové náklady těchto operací přesáhly 10 miliard švédských korun, což představuje přibližně 1,2 miliardy dolarů v dnešní hodnotě, tedy zhruba 25 miliard korun. Přesto se žádnou tajemnou sovětskou ponorku nikdy nepodařilo dopadnout.
Důvod byl překvapivý. Zvuky, které operátoři sonarů popisovali jako „smažení slaniny“ nebo „praskání bublinkové fólie“, totiž nepocházely od žádného špičkového sovětského plavidla. Teprve v roce 1996 se do celé záležitosti zapojil biolog Magnus Wahlberg z Kodaňské univerzity společně s oceánografem Håkanem Westerbergem. Vědci nakoupili sledě obecné (Clupea harengus), umístili je do akvárií a pomocí citlivých hydrofonů sledovali jejich chování. Zjistili, že sledi stlačují svůj plynový měchýř a vypouštějí přebytečný vzduch řitním otvorem. Nejde přitom o důsledek trávení, ale o přirozený biologický mechanismus, který ryby pravděpodobně využívají k noční komunikaci a koordinaci pohybu v obrovských hejnech.
Nejdůležitější ale bylo, že akustický projev těchto bublinek téměř dokonale odpovídal frekvenci zvuků, které švédské námořnictvo více než patnáct let považovalo za důkaz přítomnosti sovětských ponorek. Jinými slovy – značná část záhadných kontaktů, kvůli nimž byly vyhlašovány nákladné vojenské operace, byly ve skutečnosti jen prdící ryby.
Neznamená to, že všechny obavy Švédů byly neopodstatněné. Je historicky doloženo, že Sovětský svaz ve švédských vodách skutečně prováděl zpravodajské operace a incident s ponorkou U-137 byl zcela reálný. Ukázalo se však, že atmosféra studené války, obrovský tlak veřejnosti i politiků a omezené možnosti tehdejší sonarové techniky vedly k tomu, že armáda za nepřátelskou aktivitu často považovala obyčejné přírodní jevy.
Za svůj neobvyklý objev získali Magnus Wahlberg a Håkan Westerberg v roce 2004 Ig Nobelovu cenu za biologii, recesistické ocenění udělované výzkumům, které lidi nejprve rozesmějí a teprve potom přimějí k zamyšlení. Celý příběh dnes patří mezi nejbizarnější omyly v historii vojenského zpravodajství a zároveň připomíná, že ani moderní armády nejsou imunní vůči chybným závěrům, pokud se strach, očekávání a technická omezení spojí v jeden celek. V případě Švédska to vedlo k tomu, že země po mnoho let utrácela miliardy za hon na domnělé sovětské ponorky, zatímco skutečný původce záhadných sonarových signálů se pokojně proháněl v hejnech Baltským mořem. A ano – podle všeho šlo skutečně jen o sledě, kteří si pod vodou prostě ulevovali.
Zdroj: Kabinet Kuriozit