V březnu 1938 bylo Československo anektováno Německem a Němci nyní měli přístup kromě další techniky k českému tanku ČKD LT vz. 38, nejmodernějšímu lehkému tanku, který bude v barvách Wehrmachtu nasazen v Polsku, Francii a Sovětském svazu.
Tank, který se nakonec stal Panzerem 38(t), byl výsledkem plodného konkurenčního boje dvou českých zbrojovek po první světové válce. Škoda a ČKD si po celá meziválečná léta přímo konkurovaly v boji o zakázky československé armády. V roce 1935 pak společně vyrobily tank Lehký vzor 35 (LT-35). Byla to úspěšná a do výzbroje armády přijatá konstrukce, přesto však složitá a s řadou nedostatků. Pneumatické systémy řízení a řazení LT-35 měly tendenci se v chladných podmínkách zadírat a rozsáhlé použití nýtů v konstrukci korby způsobovalo v případě zasažení tanku nepřátelskou palbou riziko v prostoru osádky. V říjnu 1937 pak vydalo Ministerstvo národní obrany Československé republiky specifikaci na nový typ lehkého tanku. Shodou okolností již na nové řadě obrněných vozidel ČKD pracovala.
Foto: Panzer 38(t) v Sovětském svazu v roce 1941 | Bundesarchiv, Bild 101I-265-0037-10 / Bieling / CC-BY-SA 3.0
Nová konstrukce přijala systém typu Christie (dodávající tanku větší rychlost), se čtyřmi velkými pojezdovými koly na každé straně. Vylepšeno bylo také řízení, které nahradilo pneumatický systém používaný u LT-35. V roce 1938 vyrobila ČKD upravenou verzi podle nové specifikace, známé jako TNHPS. Výsledkem byla objednávka československé vlády na 150 kusů LT-38. Když však Německo na základě mnichovské dohody okupovalo Sudety, většina obranných zakázek byla 2. republikou zrušena.
Před začátkem druhé světové války se německá armáda aktivně zabývala rozšiřováním svých nových tankových divizí. V důsledku toho byla v meziválečném období věnována pozornost vývoji nových typů tanků. Kvůli podmínkám stanoveným Versailleskou smlouvou a nedostatku výrobních kapacit v Německu však nemohly být žádanější a silnější Panzer III a IV vyráběny v dostatečném počtu. Místo toho byl Wehrmacht nucen spoléhat na své slabě vyzbrojené Panzer I a II. Naštěstí pro Němce se jim během anexe Československa dostaly do rukou továrny Škoda a ČKD, i výzbroj československé armády, resp. ta, která se nacházela na okupovaném území. Na jaře 1939 Wehrmacht zařadil do svých lehkých divizí asi 200 tanků LT-35. Důležitější ale bylo získání asi 150 LT vz. 38, i když ne všechny byly v době okupace hotové.
Jak LT-35, tak LT-38 se během druhé světové války dočkaly aktivní služby, ale Němci měli zájem především o druhý jmenovaný, protože byl mnohem lepší než Panzer I a II a více se podobal většímu Panzeru III. V německé službě byl LT vz. 38 označován jako Panzerkampfwagen 38(t) – případně Panzer 38(t). Písmeno „t“ odkazovalo na „tschechisch“, tedy „český“. Po anexi Československa bylo vyrobeno asi 1400 tanků Panzer 38(t) a několik z nich bylo v průběhu druhé světové války prodáno dalším mocnostem Osy, včetně Maďarska (102), Slovenska (69), Rumunska (50) a Bulharska (10).
Během výroby byly na tanku Panzer 38(t) provedeny drobné změny, které se týkaly zesílení pancíře a doplnění německého hlasového rádiového a komunikačního systému. Celkově se však jeho konstrukce a design od jeho vzniku až do ukončení výroby tanku v roce 1942 relativně nezměnily. Na začátku konfliktu byl Panzer 38(t) dobře vyváženým vozidlem s dobrou manévrovatelností, solidním kanónem a silným pancířem. Jak boje pokračovaly, byly zaváděny novější verze, německy Ausfürhung.
Panzer 38(t) vypadal podobně jako Panzer 35(t). Hlavním vnějším rozdílem byla čtyři velká pojezdová kola na každé straně vozidla. Byl také o něco kratší a lehčí než 35(t). To přispívalo jeho lepší manévrovatelnosti, ale v konečném důsledku představovalo problém, protože do věže nebylo možné namontovat kanón větší ráže. Věž byla umístěna uprostřed mezi pásy, ale o něco blíže k přední části než k zadní. Měla 37mm kanon A7, který se ukázal jako dostatečný při konfrontaci s britskými a francouzskými lehkými a středními tanky na krátkou vzdálenost. Panzer 38(t) měl také dva kulomety. Hlavní výhodou tanku Panzer 38(t) byla jeho vysoká spolehlivost a mobilita. V mnoha případech osádky hlásily, že jednotlivé součásti tanku, včetně motoru, převodovky, řízení, kol a pásů, byly navzájem dokonale sladěny. Panzer 38(t) byl také považován za snadno udržovatelný a servisovatelný.
V září 1939, v době německé invaze do Polska, měl Panzer-Abteilung 67 (67. tankový prapor), součást 3. Leichte Division (Lehké divize), v držení 57 tanků Panzer 38(t). Původně chtěl Wehrmacht vybavit tanky tři roty v rámci 67. tankového praporu, ale nebylo jich dost. Tento nedostatek znamenal, že prapor byl vybaven také tanky Panzer II. První Panzer 38(t) byl ztracen v boji 6. září 1939, kdy byl zasažen polským 37mm protitankovým kanónem. Celkově jich během invaze třetí lehká divize ztratila pouze sedm, všechny byly vyzvednuty, opraveny a vráceny do akce. Obecně lze říci, že Panzer 38(t) si během invaze vedl dobře. Docházelo jen k minimálním poruchám vybavení a mechanickým poruchám, ale stejně jako ostatní německé tanky postrádal dostatečnou pancéřovou ochranu. Polská protitanková děla dokázala prorazit čelní pancíř Panzeru 38(t) až na vzdálenost 300 metrů a protitankové pušky ze vzdálenosti 100 metrů.
V bitvě o Francii byly lehké tankové divize nahrazeny plnohodnotnými tankovými formacemi. Během invaze do Francie se aktivní služby dočkalo 228 tanků Panzer 38(t), většina u 7. a 8. tankové divize, zatímco 6. tanková divize spoléhala spíše na Panzer 35(t). Jak 7., tak 8. divize se podílely na hlavním úderu, který prorazil francouzské linie. Sedmá, pod velením Erwina Rommela, se nacházela na pravém křídle, zatímco 8. divize byla ve středu. Francouzské tanky, jako Renault FT-17, Hotchkiss H-39 a Renault R-35, nebyly pro Panzer 38(t) vážným soupeřem; obecně k německé převaze přispívaly ovšem nikoli technické parametry vozidel, ale taktika umožněná vysílačkami – které Francouzi postrádali.
Na konci bitvy o Francii byl Panzer 38(t) modernizován. V září 1940 vstoupil do služby Panzer 38(t) Ausf. D, v listopadu 1940 se objevily modely E a F. A posléze se objevily ještě další modely. Modernizace z roku 1940 zahrnovala zvýšení čelního pancíře a maximální rychlosti tanku. V roce 1941 se ale již postavení tanku Panzer 38(t) v rámci Wehrmachtu měnilo. Zatímco pozdější verze byly lépe pancéřovány, 37mm děla zůstala po celou dobu stejná, a přestávala stačit. Do roku 1941 měly ostatní německé tanky, včetně Panzer III a IV, mnohem výkonnější děla ráží 50 a 75 mm, a proti Panzer 38(t) měly v roli bojových tanků zásadní přednost.
Přesto byl Panzer 38(t) použit v operaci Barbarossa, německé invazi do Sovětského svazu. Byly jím vybaveny další tři tankové divize. Ačkoli si Panzer 38(t) vedl v prvních konfliktech druhé světové války dobře, v souboji se sovětskými tanky, zejména novějšími řadami T-34 a KV, neměl šanci. Byly hlášeny těžké ztráty a německé tankové divize postupně začaly přecházet od tanku Panzer 38(t) ve prospěch tanků Panzer III a IV. Spolu s invazí do Polska, Francie a Sovětského svazu se Panzer 38(t) dočkal akcí v Řecku, na Balkáně a v Nizozemsku. V roce 1942 však již bylo jasné, že tento tank je stále více zastaralý. Výroba byla oficiálně ukončena v roce 1942 poté, co bylo vyrobeno celkem 1 400 kusů.
Poté byl tank Panzer 38(t) znovu použit k jiným účelům. Wehrmacht dodával svým spojencům zbraně včetně tanků; v březnu 1943 Němci ve snaze přezbrojit své rumunské spojence darovali této zemi 50 tanků Panzer 38(t). Tyto tanky pak rumunská armáda použila v boji proti Sovětům, ale proti Rudé armádě si v té době již vedly opravdu špatně. Více než 351 věží z tanků Panzer 38(t) bylo během druhé světové války použito jako stacionární bunkry po celé Evropě. Přestože byla výroba tanku v roce 1942 zastavena, vozidlo sloužilo po celou dobu druhé světové války v různých modifikacích – jeho spolehlivých a využitelných podvozků bylo k dispozici mnoho a na bázi tanku vznikla úspěšná samohybná děla a stíhače tanků.
Zdroj: warhistoryonline.com