Předseda Ústředního výboru Komunistické strany Číny Mao Ce-tung v roce 1966 oznámil začátek kulturní revoluce, jejíž cílem bylo zastavit „obnovu kapitalismu“ v zemi a odstranit revizionismus. Jak poznamenávají historici, tato série ideologických a politických kampaní měla za cíl odstranit z vedoucích orgánů strany všechny, kteří nesouhlasili s jeho politikou.
Koncem 50. let došlo k ochlazení vztahů mezi komunistickou Čínou a Sovětským svazem, což část vedení čínské komunistické strany vedla nelibě. „Velký kormidelník“ Mao se také bál, že by mohlo dojít k revizi jeho stylu vládnutí a odhalení zločinů, které spáchal, stejně jako se to stalo v Sovětském svazu se Stalinem na 20. sjezdu KSSS, kdy Stalina jako diktátora odsoudil Nikita Chruščov a nastínil také liberalizaci ekonomiky, což se Maovi vůbec nelíbilo.
Foto: Čínsko-sovětské přátelství bylo vyobrazeno i na bratrských propagačních plakátech | Library of Congress
Čína ale byla závislá na sovětských inženýrech a expertech, kteří v Číně v rámci „bratrské pomoci“ budovali nové podniky, ale hlavně školili čínské inženýry a specialisty. Maova přísná a tvrdá politika byla i na Sovětský svaz místy příliš, a tak došlo k ochlazení vztahů, v rámci čehož byli do Sovětského svazu odvoláni všichni specialisté, což vyústilo střety na hranici kolem Damanského ostrova na řece Ussuri.
V roce 1958 následoval čínský „Velký skok vpřed“, který měl za cíl ze zaostalé Číny vybudovat světovou supervelmoc. Maovým cílem bylo zlikvidovat rodinu, soukromé vlastnictví a peníze. Společnost tedy byla rozdělena do desetitisíců lidových komun, které se měly stát soběstačnými. Nastala násilná kolektivizace zemědělství. Již samotný nápad byl šílený, ale Maovi nikdo neodporoval, neboť od roku 1957 spustil „Kampaň proti pravičákům“, která z veřejného života odstranila téměř tři čtvrtě milionů intelektuálů a vzdělaných lidí, kteří by mohli Maa kritizovat.
Foto: Z Nikity Chruščova a Mao Ce-tunga se po Stalinově smrti stali nepřátelé | Wikimedia Commons / Public domain
V komunách došlo k násilné kolektivizaci i osobního vlastnictví. Tedy i vaše osobní věci, jako nádobí či oblečení, bylo najednou všech. Byly zavedeny komunitní jídelny, kde lidé dostávali bezplatně příděl jídla, z jejich domů tedy bylo odstraněno veškeré vybavení kuchyně, aby sloužilo v komunitních jídelnách. Některé obytné domy byly strženy, aby byly jejich cihly použity k výstavbě malých vysokých pecí – jednomu z ikonických aspektů velkého skoku vpřed. Tato praktika ovšem vedla k vytvoření největšího lidmi vyvolaného hladomoru, kterému podlehlo více než 15 milionů lidí. V některých komunách hlady zemřelo i 40% obyvatel a lidé se začali uchylovat ke kanibalizmu, či pojídání kaolinu, který má sice sladkou chuť a svým objemem dokáže zahnat pocit hladu, stále se ovšem jedná o horninu a lidé začali umírat na koliku. Nemluvě ani o peněžní části, kdy Čína nesmyslnou politikou přišla o zhruba 70 miliard dolarů (zhruba 764 miliard dolarů v dnešním kurzu)
Takzvané „Tři hořké roky“ mezi léty 1958-1961 ukončily „Velký skok vpřed“ oslabením Maovi pozice ve vedení státu a Čína byla nucena přijmout sovětský styl řízení státu. Začala se rodit opozice, kdy včele stanuli Liou Šao-čchi a Teng Siao-pching, kteří se snažili ekonomiku země zachránit. To se Maovi ovšem nelíbilo a zavedl „Kampaň sebekritiky“, kdy každý vedoucí komunistické strany (kromě Maa samozřejmě), musel napsat dopis, ve kterém se omlouvá za své chyby. Toho Mao využil pro svůj prospěch a na XI. plénu Ústředního výboru KSČ byl nahlas a veřejně přečten Liouův dopis stylem, že za hladomor mohl výhradně on. Liou Šao-čchi byl tedy zbaven funkce a ustanoven do domácího vězení. Liou i jeho rodina byla podrobena četným výslechům. Nakonec byl uvězněn a v roce 1969 ve vězení brutálně umlácen k smrti.
Foto: Liou Šao-čchi chtěl po Maově řádění vrátit do země ekonomickou stabilitu. To se mu ovšem nevyplatilo. | Wikimedia Commons / Public domain
8. srpna 1966 vyšlo během zasedání k usnesení o Velké kulturní revoluci, kde se mimo jiné píše: „Nyní jsme si dali za cíl porazit ty u moci, kteří jdou kapitalistickou cestou, je potřeba tvrdě kritizovat reakční buržoazní autority ve vědě, kritizovat ideologii buržoazie a všechny ostatní vykořisťující třídy, je potřeba zabránit transformaci vzdělání, transformaci literatury a umění, transformaci všech oblastí nadstavby, které neodpovídají ekonomické základně socialismu s cílem přispět k posílení a rozvoji socialistického systému.“ Ve stranických propagandistických novinách se zase psalo: „Rozhodně, radikálně a úplně vymýtíme dominanci a zlé plány revizionistů! Zničme ty příšery – revizionisty Chruščovova typu!“
Třídní nepřítel ovšem nebyl nijak definován, a tak se strhl boj všech proti všem. Nejvíce to ovšem odnesli příslušníci bývalé císařské dynastie, duchovenstvo a inteligence. Rudé gardy (mladí školáci a školačky) a Zaofiáni (mladí dělníci) se hrdě pustili do boje s „nepřítelem“. Studenti začali chytat a týrat své učitele, dělníci zase své nadřízené. Původní boj byl „téměř neškodný“. Zatčeným byly malovány šaškovské obličeje, či byli veřejně ponižovaní. Brzy ale přišlo na řadu násilí, týrání a zabíjení.
Foto: Patnáctiletá zfanatizovaná školačka Ču při plamenném projevu proti buržoázii | Wikimedia Commons / Public domain
Maršál Čínské lidové republiky, považovaný za pravou ruku Mao Ce-tunga, Lin Biao, Maovi přečetl zprávu: „Lidé v Sin-ťiangu zabíjejí. Ať už právem, či omylem, ale zabíjejí, ovšem stále málo. Zabíjí se také v Nankingu a dalších městech. Ztráty rudých gard jsou mnohem menší než ztráty zrádců, a to je dobré, moc dobré. Ztráty jsou minimální a zisky maximální. Rudé gardy jsou nebeští válečníci, kteří se zmocňují moci vůdců buržoazie.“
Již v srpnu 1967 začaly všechny pekingské noviny označovat ty, kteří se postavili Maově politice, za „krysy utíkající po ulicích“ a otevřeně vyzývaly k jejich zabíjení. Zároveň bylo zakázáno zatýkat Rudé gardy. Jeden ze studentů univerzity v Sia-menu napsal Maovi otevřený dopis: „Někteří učitelé nezvládají naši kritiku a v naší přítomnosti umírají. Necítím ani špetku soucitu s nimi ani s těmi, které vyhazujeme z oken, hážeme do ohňů, nebo je vaříme zaživa!“
Některé úřady obávající se násilí se chtě nechtě přidaly na stranu rudých gard. Kdy například Ministerstvo dopravy Čínské lidové republiky bezplatně připravovalo vlaky „bojovníkům proti nepřátelům proletariátu“. Kulturní život se v zemi zastavil prakticky ze dne na den. Byla zavřena všechna knihkupectví a jedinou knihou, která se mohla prodávat, byly spisy Maových citátů. Někteří vyšší straničtí představitelé byli dokonce těmito knihami ubiti k smrti, čímž se z nich „vyrazil kapitalistický a buržoazní jed.“ Divadlo produkovalo pouze „revoluční opery z moderního života“, které napsala Maova manželka Ťiang Čching. Tak byla uskutečněna kampaň za „socialistickou převýchovu“. Všechny kulisy a kostýmy pekingské opery byly zničeny. Kláštery a chrámy byly vypáleny, část Velké čínské zdi byla zbořena. To se vysvětlovalo nedostatkem cihel pro „potřebnější“ vepříny.
Rudé gardy často napadaly lidi, kteří prostě chodili po ulicích. Pokud lidé nebyli schopni odříkat Maovy citáty, bili prostě zabiti. K zámince zabití mohlo stačit i to, že nešťastník neměl u sebe Rudou knížku Maových citátů. Ženám se odstřihávaly copánky a oholily jim obarvené vlasy, či roztrhaly příliš těsné šaty. Zfanatizované děti byly velice kruté a vymyslely zhruba 75 nových druhů mučení. Mezi nimi třeba byla nešťastníkovi nožem přeťata průdušnice a nahrazena ocelovou trubičkou. Nešťastník tedy mohl dýchat, ale nemohl vykřikovat „protistátní hesla“.
Foto: Rudé gardy se skládaly z dětí a teenagerů, kteří byli ochotni za Maa zmasakrovat každého | Wikimedia Commons / Public domain
Většina Rudých gard byly děti ze znevýhodněných rodin. Byly tedy zvyklé na krutost a násilí. I když měly být Rudé gardy jednotné, i mezi nimi se brzy začaly vytvářet gangy. Gangy se rozdělily na „rudé“ (děti pocházející z rodin inteligence a stranických pracovníků) a „černé“ (děti ze znevýhodněných rodin) a začaly se mezi sebou bít. Řádění Rudých gard se ovšem vymklo kontrole a zfanatizovaná mládež začala rabovat a vraždit bez výhrad. Musela proti nim nakonec zasáhnout armáda a v září 1967 byly oddíly a organizace Rudé gardy rozpuštěny. Zhruba 1 milion vůdců byl vyhoštěn na venkov na zemědělské práce, ti nejzapálenější komunisté byli veřejně zastřeleni.
Další kampaní uskutečněnou v rámci Velké kulturní revoluce v Číně byl vznik Kádrových škol 7. května (své jméno dostaly na počest Mao Ce-tungova projevu 7. května 1966). Celkem vzniklo 106 škol v 18 provinciích. Studentský život byl rozdělen na tři části. První část byla náročná fyzická práce, druhá třetina se týkala teorie a třetí se týkala organizace výroby, řízení a písemné práci.
Další kampaň měla poslat studenty, dělníky a vojenský personál do vesnic a nesla název „Vzhůru do hor, dolů do vesnic!“ Ve skutečnosti šlo ale o to se zbavit nepohodlných lidí a bylo takhle vystěhováni na 350 000 lidí. Když v provincii Jün-nan vypukly nepokoje mezi etnickými menšinami kvůli masovému vyhnání, bylo veřejně popraveno 14 tisíc lidí.
Výsledky byly ještě děsivější než důsledky politiky Velkého skoku: postiženo bylo asi 100 milionů lidí. Asi 5 milionů členů strany a intelektuálů bylo vystaveno represím a nahradili je fanatičtí stoupenci Maova kultu osobnosti. Významná část kulturního dědictví země byla zničena: tisíce starověkých čínských historických památek, knih, obrazů, chrámů, klášterů a chrámů v Tibetu byly zničeny nebo nenávratně poničeny.
Foto: Jedinou povolenou knihou se stala Rudá kniha Maových citátů. Kdo ji neměl, nebo neznal citáty, mohl být zabit. | Wikimedia Commons / Public domain
I když revoluce trvala mezi léty 1966-1969, její důsledky se táhly až do Maovy smrti v roce 1976. V 80. letech byla většina perzekvovaných rehabilitována. Podle vyšetřování komunistické strany během Velké kulturní revoluce nepřirozenou smrtí zemřelo 7,73 milionu lidí.
Foto: Diletant Media, britannica