Po druhé šlesvické válce roku 1864 přišlo Dánsko o své regiony Šlesvicko a Holštýnsko. V důsledku toho se velká skupina Dánů stala německými občany, a byla tak povinna sloužit i v německé armádě. Když pak v roce 1914 propukla první světová válka, tisíce Dánů musely narukovat do boje.
Foto: Když v roce 1914 propukla první světová válka, tisíce Dánů musely narukovat do boje | Wikimedia Commons / Public domain
Celkově se uvádí, že v první světové válce bojovalo v řadách německé armády kolem 26 000 dánsky mluvící německých občanů ze severního Šlesvicka. Už jen samotný fakt, že své dopisy domů často psali v dánštině je velmi zajímavý a svědčí o národní orientaci těchto mužů. Od 80. let 19. století totiž byla němčina jediným jazykem vyučovaným ve veřejných školách. Když tedy vojáci v německé armádě psali domů v dánštině, přišli z rodin, které soukromou iniciativou a jako reakci proti Germanizaci naučily své děti psát v dánštině.
Vzhledem k tomu, že většina dánských vojáků pocházela z venkovského prostředí, jejich zkušenosti s válkou v mnoha ohledech připomínaly zkušenosti mužů z jiných venkovských oblastí Německa. Vojáci na frontě ale často cítili, že s nimi vojenské orgány zacházely hůře než s vojáky německými. V některých případech to byla nepochybně pravda, ale obecně se s Dány zacházelo podstatně lépe než třeba s vojáky z Alsaska-Lotrinska. Zajímavostí je, že byť 26 000 vojáků by se v milionové armádě snadno rozplynulo, přesto je možné sledovat osud Dánů (jako skupiny) díky samotné struktuře německé armády, jelikož pluky a prapory zde byly organizovány na regionálním základě. Během celé války tak většina Dánů sloužila ve třech pěchotních plucích: 84. pluku, 86. füsilierském pluku a 86. rezervním pluku. První dva spadaly pod 18. pěší divizi a poslední zmíněný pod 18. divizi rezervní. Šlo o muže ve věku 17 až 49 let. Z nich 4 000 padlo a více než 6 000 bylo zraněno. Většina mrtvých a zraněných byla ve věku kolem dvaceti let, protože starší muži často sloužili za frontou, ať již jako záložníci či plnící úkoly v zázemí, nebo na méně nebezpečné Východní frontě. Šlesvické pluky téměř výhradně bojovaly na Západní frontě a účastnily se mnoha hlavních bitev, včetně Verdunu, Sommy, Arrasu a Cambrai.
Během roku 1914 se pluky zapojily do bitvy u Mons v srpnu a o několik týdnů později v první bitvě u Marny. Dne 6. září 86. füsilierský pluk ztratil v bitvě kolem Esternaye asi 700 mužů, z nichž mnozí byli dánsky mluvící vojáci. Následujícího roku utržil 86. rezervní pluk těžké ztráty v bitvě u Soissons a 86. füsilierský pluk v zákopových bojích v Moulin-sous-Touvent. Padlí museli být nahrazeni záložníky a dobrovolníky, kteří často pocházeli z jiných částí Německa než ze severního Šlesvicka. I po roce 1916 se sice německá armáda obecně snažila udržet regionální složení svých pluků, ale počty Dánů v těchto třech konkrétních plucích již nikdy nebyly tak vysoké jako v létě 1914.
Když v listopadu 1918 válka skončila, většina dánsky mluvících vojáků ráda odešla domů. Následujícího roku se vrátilo i více než 2 000 dánských válečných zajatců. Byť bylo samotná Dánsko v první světové válce neutrální, díky porážce Německa dala Versailleská smlouva mandát k šlesvickému plebiscitu, ve kterém bylo rozhodnuto o připojení severní části Šlesvicka k Dánsku. Severní Šlesvicko se tak 15. června 1920 stalo opět součástí Dánska a království se tak rozrostlo o zhruba 163 000 lidí.
Všichni se ale konce války nedožili. Na fotografii můžete vidět dánsky hovořící vojáky z 86. füsilierského pluku v zákopu u Moulin-sous-Touvent v roce 1915. Na zadní straně se píše: „Všichni na obrázku jsou pryč – padli nebo byli zajati, nikdo neví.“
Zdroj: britannica, International Encyclopedia of the First World War