Začátek války v Indočíně má pro mnoho lidí neznámé kořeny a Francouzi v jeho úplných počátcích paradoxně nehráli tak dominantní vojenskou roli, jak by se mohlo zdát. Když druhá světová válka skončila, Francie byla v rozkladu, měla zničenou ekonomiku, lidi trápil hlad a obrovská nezaměstnanost. Francouzské vojsko na tom bylo podobně, bylo výrazně oslabené a muselo se z velké části znovu vybudovat. Problémem byly zejména francouzské kolonie, které bylo třeba dostat zase pod kontrolu. V případě Vietnamu, který za války okupovali Japonci, měli Francouzům pomoci Britové a Číňané, kteří se zavázali, že dokud tam Francouzi nepošlou dostatek vojáků, pomohou převzít japonskou kapitulaci a udržet situaci pod kontrolou. Číňané měli kontrolovat území severně od 16. rovnoběžky a Britové jih.
Foto: Ilustrační obrázek Britů a Japonců | AI / Adobe Stock
V případě Číňanů byla situace značně komplikovaná, protože Čankajšek potřeboval své nejlepší vojáky pro pokračující boj s komunisty a jednotky vyslané do Vietnamu často patřily mezi špatně zásobované a disciplinované útvary. Řada čínských vojáků se potýkala s nedostatkem zásob a jejich přítomnost mezi místním obyvatelstvem vyvolávala značnou nespokojenost. Jejich velení se navíc soustředilo i na vlastní politické zájmy a situaci v Číně. Severní Vietnam mezitím rychle ovládl Viet Minh vedený Ho Či Minem, a když tam v roce 1946 dorazili Francouzi, čelili již fungujícímu severovietnamskému vládnímu aparátu, který disponoval vlastními ozbrojenými silami.
Na jihu to bylo úplně jiné a Viet Minh tam měl zpočátku podstatně slabší pozici než na severu. V září 1945 začaly za obrovského potlesku přihlížejících přicházet do Saigonu britsko-indické síly 20. indické pěší divize pod velením generálmajora Douglase Graceyho. Jejich hlavním úkolem bylo přijmout kapitulaci japonských sil v jižní Indočíně, odzbrojit je a repatriovat spojenecké válečné zajatce. Jenže místo relativně klidné odzbrojovací operace se ocitly v politickém chaosu a anarchii. Britové tamnímu dění příliš nerozuměli a nebyli na něj připraveni. Ho Či Minův Viet Minh na severu právě vyhlásil nezávislou Vietnamskou demokratickou republiku a Francouzi měli v oblasti pořád k dispozici jen omezené síly. V noci z 24. na 25. září 1945 zdivočelý dav Vietnamců brutálně zmasakroval v saigonské čtvrti Cité Hérault desítky francouzských civilistů – vesměs žen a dětí – a vietnamské ozbrojené skupiny zahájily útoky také proti britským oddílům. Gracey musel jednat, jinak hrozilo, že se situace zvrhne v další krveprolití nevinných a potečou potoky krve.
Hlavním problémem bylo, že Gracey měl zpočátku k dispozici pouze omezený kontingent britsko-indických vojáků, kteří měli původně plnit především úkoly spojené s japonskou kapitulací, odzbrojením a udržením pořádku. Jenže místo toho čelili různým nacionalistickým skupinám a jejich vojenský kontingent byl početně nedostatečný k udržení pořádku v neklidné a hustě osídlené jižní oblasti. Tváří v tvář rozsáhlým útokům, stávkám, protestům a ozbrojeným potyčkám učinil Gracey striktně pragmatické rozhodnutí. Britové začali využívat japonské vojáky, které měli odzbrojit a repatriovat a kteří byli pořád mimořádně disciplinovaní a dobře znali dané území. Části japonských jednotek byly znovu vyzbrojeny nebo jim byly zbraně dočasně ponechány a dostaly rozkaz pomáhat britským a vracejícím se francouzským jednotkám při obnovování pořádku a v bojích proti vietnamským ozbrojeným skupinám. Japonští vojáci tyto rozkazy uposlechli.
Během následné operace Masterdom bojovaly japonské jednotky po boku svých bývalých nepřátel, hlídaly klíčová zařízení, hlídkovaly v ulicích Saigonu a účastnily se zuřivých přestřelek s partyzány Viet Minhu a dalšími vietnamskými ozbrojenými skupinami. Britští velitelé japonské důstojníky a vojáky za jejich bojovou efektivitu a disciplínu během těchto společných protipovstaleckých operací často chválili a jejich pomoc byla vzhledem k omezenému počtu britských vojáků velmi důležitá. Japonci nyní pod britským velením bojovali se stejnou disciplínou a odhodláním, s jakými ještě před několika týdny bojovali za svého císaře, a jejich přístup ke smrti se příliš nezměnil. Byla to naprosto bizarní situace. Britové před několika týdny ze zajateckých táborů zachránili své zubožené kamarády, kteří vypadali jako živé kostry, aby teď bojovali po boku příslušníků stejné armády, která spojenecké zajatce mučila a vystavovala otřesným podmínkám. Britové se s Japonci dělili o munici i jídlo a v jedné knize jsem četl, jak jeden japonský voják v prudké palbě komunistického kulometu zachránil a na zádech odnesl zraněného Brita – a sám při tom přišel o oko a měl prostřelenou plíci.
Do konce října se Britům, Francouzům a Japoncům podařilo Viet Minh a další ozbrojené skupiny ze Saigonu z velké části vytlačit a situaci ve městě stabilizovat. Boje však neskončily a v okolí Saigonu i dalších oblastech jižního Vietnamu pokračovaly ještě několik měsíců. Britské údaje hovoří přibližně o 2 500 až 2 700 padlých vietnamských bojovnících během celého tažení, přičemž samotné britské síly ztratily kolem 40 mužů a další ztráty utrpěli Japonci a Francouzi. Britové i Japonci odešli z Vietnamu postupně až v roce 1946, kdy jejich úlohu definitivně převzaly francouzské síly.
Pro velkou část vietnamského obyvatelstva byla tato politika hlubokou zradou. V očích mnoha Vietnamců spojenecké síly, původně vítané jako osvoboditelé od japonské okupace, v boji proti vietnamským ozbrojeným skupinám aktivně využívaly právě nenáviděné japonské okupanty. Za okupace se Japonci ve Vietnamu chovali bezohledně, dopouštěli se násilí na civilním obyvatelstvu a jejich válečná politika a rekvizice potravin významně přispěly ke katastrofálnímu hladomoru v letech 1944–1945. Jeho příčinou nebyla pouze japonská politika, ale také francouzská koloniální opatření, rozvrat zásobování, problémy s dopravou, válečné hospodářství, spojenecké bombardování dopravní infrastruktury a špatná úroda. Podle různých odhadů během hladomoru zahynuly statisíce až více než milion Vietnamců, přičemž některé vietnamské odhady hovoří až o dvou milionech obětí. Pohled na to, jak Britové znovu vyzbrojují japonské vojáky a používají je k boji proti Vietnamcům, proto pro mnoho místních představoval obrovský šok a zklamání.
Přítomnost japonských vojáků mezi britskými oddíly zároveň poskytla Viet Minhu mimořádně účinný propagandistický argument a dále podkopávala důvěru části místního obyvatelstva v západní správu. Pohled na znovuvyzbrojené japonské hlídky mohl sloužit jako silný náborový nástroj pro hnutí, které mělo na jihu podstatně menší podporu než na severu, ale v následujících měsících a letech postupně sílilo. Boje na podzim roku 1945 vykopaly mezi Vietnamci a Evropany propast, kterou již nebylo snadné zakopat. Když se Francouzi do Vietnamu vrátili v plné síle, byl to jiný Vietnam než ten, který do té doby znali. Byl to Vietnam před bouří a plný nenávisti. Místo toho, aby místní obyvatelstvo po skončení druhé světové války zažilo mír, bylo přímo vtaženo do konfliktu, který brzy přerostl v první indočínskou válku a následně v několik desetiletí bojů. V úplných počátcích tohoto dlouhého konfliktu tak paradoxně stály i pušky kapitulujících japonských vojáků, kteří ještě několik týdnů předtím bojovali proti Spojencům a nyní pod britským velením bojova
Zdroj: Historie Válek