V noci ze 13. na 14. února 1945 zažily Drážďany jednu z nejničivějších leteckých operací druhé světové války. Tisíce tun bomb shozených během několika hodin přetvořily kulturní centrum Saska v moře ohně. Zkáza byla tak rozsáhlá, že dodnes vyvolává otázky o smyslu a oprávněnosti útoku.
Foto: Rozsáhlé škody způsobené bombardováním v únoru 1945 | Wikimedia Commons / Public domain
Večer 13. února odstartovalo z britských letišť 796 čtyřmotorových bombardérů Avro Lancaster z 1., 5. a 8. skupiny RAF pod velením maršála letectva Sira Arthura Harrise, známého svým nekompromisním postojem k „oblastnímu bombardování“. Letadla nesla kombinaci tříštivých a zápalných bomb – celkem 2 660 tun. První vlna dorazila nad Drážďany ve 22:03 a trvala necelou půlhodinu. Navigace byla vedena pomocí značkovacích letadel (tzv. Pathfinders), která město označila světlicemi. Taktika byla jasná: nejprve rozbít střechy a okna tříštivými bombami, poté vše zapálit zápalnými. Výsledkem byl rozsáhlý požár, který se vlivem větru a tepelného vzestupu rozrostl v ohnivou bouři – spalující vše, co jí stálo v cestě.
Druhá vlna britských bombardérů, čítající 529 strojů, dorazila kolem jedné hodiny ráno. Už tak těžce zasažené město bylo dobyto dalšími 1 800 tunami výbušnin. Požáry se slily v plameny o výšce desítek metrů, teplota přesahovala 1 000 °C. Mnoho lidí uhořelo v krytech nebo se udusilo. V ulicích se tavily kovové konstrukce, asfalt i lidská těla.
Ráno 14. února přišla třetí fáze: americká 8. letecká armáda vyslala 311 bombardérů Boeing B-17 Flying Fortress s doprovodem stíhaček P-51 Mustang. Cílem bylo zasáhnout železniční uzly a průmyslové objekty, ale vzhledem k množství kouře a špatné viditelnosti dopadly bomby opět především na civilní zástavbu. Američané útočili ještě i následující den.
Celkem bylo během dvou dnů shozeno přes 3 900 tun bomb a zničeno asi 15 km² městské zástavby. Historické centrum bylo prakticky srovnáno se zemí. Počet obětí se dlouho nadhodnocoval – nacistická propaganda uváděla až čtvrt milionu mrtvých. Dnešní výzkumy, podpořené archivními záznamy a vykopávkami, odhadují reálný počet obětí mezi 22 000 až 25 000 – většinou civilisté, včetně uprchlíků prchajících před Rudou armádou.
Proč právě Drážďany? Britové a Američané chtěli podpořit postup Sovětů, narušit německé zásobování a ukázat zbytku Třetí říše, že odpor je marný. Město bylo důležitým železničním uzlem, ale nemělo větší vojenský průmysl. I přesto bylo vybráno jako cíl v rámci širší strategie totálního zničení morální i logistické opory nacistického Německa.
Z vojenského hlediska měl nálet omezený efekt. Německý odpor neustal, železnice byla částečně obnovena, průmysl byl zasažen jen okrajově. Britský premiér Winston Churchill, ač s útokem původně souhlasil, později ve svém memorandu z 28. března 1945 napsal: „Stále více mám dojem, že bombardování německých měst za účelem terorizování obyvatelstva je zbytečné.“ Toto stanovisko později stáhl pod tlakem letectva, ale pochybnosti zůstaly.
Z dnešního pohledu zůstává nálet na Drážďany symbolem temné stránky vítězství. Technicky a logisticky šlo o mistrovsky provedenou operaci. Morálně však zůstává spornou kapitolou. Byla to odveta? Demonstrace síly? Nebo jen chladná logika války?
Je jisté, že útok výrazně neurychlil konec konfliktu, který už byl rozhodnutý, a kapitulace Německa byla jen otázkou času. Takto masivní nálet neměl opodstatnění. Jenže na druhou stranu – Němci se stále bránili a způsobovali i na konci války Američanům ztráty. Ti nálet obhajují podobně jako svržení jaderné bomby na Japonsko, když říkají: ano, válka byla vyhraná, ale měli jsme povinnost udělat cokoli, co přiblíží její konec a eliminuje naše ztráty. Ale ani touto optikou nelze nálet plně ospravedlnit, protože – jak bylo řečeno výše – vojenský význam Drážďan nebyl nijak zásadní. Navíc Američané chtěli pomoci Sovětům v jejich ofenzívě na východě, tudíž o nějakém zmenšování vlastních ztrát na frontě lze mluvit jen těžko.
Drážďany tak jsou i dnes připomínány některými kritiky či politiky jako zbytečné vraždění civilistů.
Zdroj: Frederick Taylor: Dresden – Tuesday, 13 February 1945