Existuje jen jeden člověk na světě, kterého japonská vláda oficiálně uznává za přeživšího obou atomových útoků z roku 1945. Cumu Jamagučči nebyl voják, hrdina ani nikdo výjimečný – byl to obyčejný lodní inženýr, kterého na místo zkázy oba dva krát přivedla čirá smůla. A obakrát z ní vyvázl živý.
Foto: Výbuch jaderné bomby v Nagasaki | Adobe Stock
Hirošima, 6. srpna 1945
Devětadvacetiletému Cumu Jamaguččimu se ten den mělo definitivně ulevit. Tři měsíce strávil na služební cestě v Hirošimě, kde pro loďařskou firmu Mitsubishi Heavy Industries dokončoval s kolegy návrh nového tankeru. Ráno 6. srpna mířil na nádraží, odkud měl vlakem odjet domů do Nagasaki – za manželkou Hisako a jejich malým synem. Cestou si ale uvědomil, že si v kanceláři zapomněl osobní razítko, bez kterého se v Japonsku tehdy (a vlastně dodnes) neobejde žádný úřední dokument. Otočil se tedy a vydal se zpátky.
Cestou zahlédl na obloze osamělý americký bombardér B-29. Nevěděl, že se jmenuje Enola Gay a veze na palubě první atomovou bombu v dějinách lidstva. V 8:15 ráno bomba s krycím názvem Little Boy vybuchla ve výšce několika stovek metrů nad městem. Jamagučči byl od epicentra vzdálený asi tři kilometry – dost blízko na to, aby ho tlaková vlna smetla k zemi, dost blízko i na to, aby mu popraskaly ušní bubínky, dočasně oslepl a utrpěl popáleniny na levé straně těla.
Když se probral, kolem sebe uviděl město, které během pár vteřin přestalo existovat. Doplazil se do krytu, kde s dalšími dvěma kolegy, kteří výbuch rovněž přežili, přečkal noc.
Cesta domů
Následujícího dne se Jamagučči společně s kolegy vydal na cestu zpátky do Nagasaki krajinou, která připomínala konec světa – hořící trosky, zřícené mosty, ulice plné mrtvých. U jedné z řek museli doslova proplavat mezi těly, aby se dostali na druhý břeh. Ráno 8. srpna dorazil do Nagasaki a rovnou zamířil do nemocnice ošetřit si popáleniny.
Nagasaki, 9. srpna 1945
Přestože byl stále obvázaný a zesláblý, hned druhý den nastoupil do práce – chtěl nadřízeným osobně popsat, co se v Hirošimě stalo. Ve chvíli, kdy svému šéfovi vysvětloval, že jediná bomba dokázala srovnat se zemí celé město, mu nadřízený nevěřícně odpověděl, že se asi zbláznil. V tu chvíli, přesně v 11:02, zalilo místnost stejné oslnivé bílé světlo jako o tři dny dřív v Hirošimě. Druhá bomba, Fat Man, právě vybuchla necelé tři kilometry od loděnice, kde stáli.
„Myslel jsem, že mě ten hřibovitý mrak sledoval až z Hirošimy,“ vzpomínal později Jamagučči. Kancelář ochránil kopcovitý terén a pevné schodiště – a fakt, že kolegové, kteří ho chvíli předtím poslouchali, instinktivně skočili do stejného krytu jako on v Hirošimě. Jamagučči utrpěl další popáleniny, ale přežil. Doma pak s úlevou zjistil, že manželka i syn vyvázli jen s lehkými zraněními, ačkoli manželka byla vystavena radioaktivnímu černému dešti.
Život po dvou koncích světa
Jamagučči se z obou zásahů, na rozdíl od desetitisíců jiných, uzdravil. Po válce pracoval jako tlumočník pro americké okupační jednotky, později učil na škole a nakonec se vrátil ke své inženýrské profesi u Mitsubishi. S Hisako měli v 50. letech ještě dvě dcery.
O svém příběhu ale desítky let mlčel. Když v pozdějším věku zvažoval, že by se stal veřejným zastáncem jaderného odzbrojení, jeho vlastní rodina byla proti – jak později na mírové konferenci vysvětlila jeho dcera Tošiko Jamasaki, báli se, že jeho zjevně dobré zdraví by mohlo vyslat špatný signál: že ozáření dvěma atomovými bombami vlastně není tak strašné, když z něj člověk může vypadat takhle zdravě.
Otevřeně mluvit začal až v posledním desetiletí svého života. Sepsal paměti, psal básně a v roce 2006, ve věku devadesáti let, promluvil před Valným shromážděním OSN v New Yorku o nutnosti zbavit svět jaderných zbraní. Oficiálního uznání se dočkal jen krátce před smrtí – 24. března 2009 ho město Nagasaki jako první a jediný člověk na světě formálně uznalo za takzvaného nijú hibakuša, „dvojnásobně zasaženého“. Historikové přitom odhadují, že podobný osud jako on mohlo mít až kolem 160 dalších lidí – jen on jediný ale prošel oficiálním ověřením obou expozic.
Cumu Jamagučči zemřel 4. ledna 2010 ve věku 93 let na rakovinu žaludku. Jen pár týdnů předtím ho navštívil režisér James Cameron, který zvažoval natočit film o osudech přeživších obou bombových útoků.
Kdyby si toho rána v Hirošimě nezapomněl razítko, možná by stihl vlak o pár minut dřív – a možná ne. Nikdo to nikdy nezjistí. Jamaguččiho příběh ale zůstává jedním z nejpodivnějších dokladů toho, jak málo někdy stačí k tomu, aby se z člověka stal svědek dvou největších katastrof v dějinách lidstva najednou.
Zdroj: Tokyo Weekender, History.com