Otázka rozvoje samohybného dělostřelectva Armády České republiky patří mezi ty, které zajímají jak odbornou, tak i širší veřejnost. A to i přes to, že už dávno byl uzavřen kontrakt na dodávku samohybných děl Caesar, která by měla nahradit obstarožní samohybná děla vz. 77 DANA, a stát se tak páteřním typem dělostřelectva AČR. Dodávky samohybných děl Caesar pro AČR se totiž výrazně opozdily, armáda teprve v letošním roce uskuteční vojskové zkoušky, a k bojovým útvarům se tak fakticky dosud nedostalo ani jediné samohybné dělo Caesar. I proto se stále objevují určité pochyby, zda byl výběr samohybného děla Caesar správný.
Vše navíc umocňuje i fakt, že domácí, český zbrojní dokázal vyvinout moderní samohybná děla v ráži 155 mm, která by tak splňovala parametry požadované AČR. I proto si někteří kladou otázku, proč musela česká armáda kupovat francouzská samohybná děla, a nikoliv děla česká.
Domácí řešení – obvykle výhodnější
Akvizice domácího zbraňového systému – a to jakékoliv bojové kategorie, netýká se to jenom samohybných děl – je přitom obvykle výhodnější. A to z celé řady důvodů. Předně platí, že nákup domácího zbraňového systému bývá ekonomicky výhodnější. Nejde přitom jen o samotnou cenu. Pokud si totiž stát koupí zbraňový systém od domácího výrobce a nikoliv od zahraničního, pak se mu velká část vynaložených prostředků vrátí zpět, a to především formou daní, ale i různých odvodů. Tento podíl peněz, které přitečou zpátky do státního rozpočtu, se obvykle pohybuje mezi 30-40 % z pořizovací ceny! Oproti tomu v případě nákupu od zahraničního dodavatele se přirozeně nevrátí nic. Akvizice domácího zbraňového systému pak přirozeně šetří i devizy a přispívá k pozitivní obchodní bilanci státu.
I proto nemá příliš smysl srovnávat si samotné ceny daných zbraňových systémů, systému zahraničního a systému domácího. Ty jsou ostatně zavádějící, protože každý výrobce si ceny počítá trochu jinak. Nákupy od domácího zbrojního průmyslu jsou ekonomicky výhodnější i proto, že vynaložené peníze dál tečou ekonomikou, přes výrobce i k dalším subdodavatelům.
Akvizice domácích zbraňových systémů navíc podporuje zbrojní průmysl státu. Každá taková akvizice je totiž pro výrobní podnik i jedinečnou zkušeností, díky které posílí své know-how a vývojové schopnosti, které následně může zúročit i při dalších projektech. Zbraně z nich vzešlé pak mohou být další posilou pro domácí armádu, mohou také být exportovány, což dál podporuje ekonomiku.
Akvizice domácího zbraňového systému také výrazně zlepšuje zásobování náhradními díly. Samozřejmě, neplatí to zcela. I zbraňový systém domácí provenience obvykle obsahuje nějaké zahraniční komponenty. Určitá závislost na dodávkách náhradních dílů ze zahraničí tak i nadále přetrvává. Přesto je obvykle výrazně nižší než při akvizici zahraničního zbraňového systému.
I proto prakticky všechny státy světa při vyzbrojování svých armád upřednostňují dodávky od domácího zbrojního průmyslu. Týká se to samozřejmě i dělostřelecké techniky. Pokud stát disponuje svým vlastním výrobcem dělostřelecké techniky, pak se primárně orientuje na jeho produkty. Česká republika je tak v poměrně unikátní situaci, kdy na jejím území je významný výrobce dělostřelecké techniky, a přitom kupuje zahraniční dělostřelecký systém.
Česká republika – dělostřelecká mocnost
Vše je o to absurdnější, uvážíme-li, že Česká republika představuje ve světovém srovnání, v poměru ke své velikosti takřka dělostřeleckou mocnost. Jde přitom o tradici, která sahá až do dob rakousko-uherské monarchie a následně prvorepublikového Československa.
Schopnost České republiky vyrábět dělostřeleckou techniku je obdivuhodná i proto, že Česká republika ji na značnou dobu ztratila. Za minulého režimu totiž československý zbrojní průmysl sice dokázal vyvinout samohybná děla vz. 77 DANA, ta ale byla vyráběna na Slovensku. Po rozpadu federace tak Česká republika schopnost vyrábět samohybná děla ztratila, a zůstaly zde pouze opravárenské podniky, především vojenský opravárenský podnik VOP 026 Šternberk.
I proto je pozoruhodné, že se česká společnost Excalibur Army (která vznikla privatizací podniku VOP 026) pustila do vývoje vlastních samohybných děl, kdy vzhledem ke svým původně omezeným možnostem postupovala pragmaticky. Jejím prvním počinem byla samohybná děla DANA M1 a DANA M2, což jsou jen částečně modernizovaná samohybná děla vz. 77 DANA. Samohybná děla DANA M1 a M2 si zachovala původní dělo ráže 152 mm o délce 37 ráží, a s relativně nízkým dostřelem 25 km s modernizovanou municí. Přesto s těmito samohybnými děly společnost Excalibur Army dosáhla určitého úspěchu, kdy se jí podařilo exportovat typ DANA M1 do Ázerbájdžánu.
Foto: Samohybná kanónová houfnice DANA M2 | Excalibur Army
Na samohybná děla DANA M1/M2 následně navázala samohybná děla DITA. Také v jejich případě byl jako nosič použit speciální podvozek TATRA. Zcela nová je ale bojová věž, ve které je umístěno dělo západní ráže 155 mm o délce 45 ráží, které dosahuje dostřelu 39,1 km. Pozoruhodné je i to, že díky vysoké automatizaci nabíjení bylo u SHD DITA možno snížit posádku na pouhé dva muže.
Důležité je, že samohybná děla DITA jsou i sériově vyráběna. Jejich prvním zákazníkem se stala Ukrajina, přičemž tyto dodávky financovalo Nizozemí. Ukrajinská děla DITA navíc již byla bojově nasazena. Samohybná děla DITA si získala již i dalšího zákazníka, kterým je opět Ázerbájdžán, který si objednal celkem 70 ks, přičemž tato zakázka je údajně již rozpracovávána.
Následujícím a zatím posledním typem samohybného děla společnosti Excalibur Army je typ MORANA. Samohybné dělo Morana se vyznačuje zcela jinou koncepcí podvozku, s věží až na samotné zádi vozidla. Výrazným modernizačním prvkem oproti samohybnému dělu DITA je především použití delší hlavně o délce 52 ráží, což dnes představuje jakýsi dělostřelecký standard. I proto samohybné dělo MORANA dosahuje výrazně vyššího dostřelu. To, že společnost Excalibur Army má ve svém portfoliu hned dva typy samohybných děl ráže 155 mm (plus další v ráži 152 mm), je poměrně unikátní. Každopádně by si česká armáda měla z čeho vybírat.
Přišla samohybná děla DITA a MORANA až příliš pozdě pro AČR?
Nejčastěji zmiňovaným argumentem, který hovoří proti zavedení samohybných děl DITA nebo MORANA do výzbroje AČR je především faktor časový. To, že v době, kdy AČR potřebovala nová samohybná děla, domácí typy DITA a MORANA ještě nebyly k dispozici. A to především proto, že ještě nebyl plně dokončen jejich vývoj, děla existovala jen v prototypu a výrobcem nebyly provedeny obvyklé zkoušky. To je sice pravda, ale jenom z části. Dokazuje nám to třeba právě to, že dnes česká samohybná děla DITA již slouží u zahraničního uživatele a jsou nasazována v ostrých bojových akcích (je to ovšem dáno i tím, že ukrajinská armáda vzhledem k probíhajícímu konfliktu a enormní potřebě zbraní fatálně zkrátila vojskové zkoušky), zatímco děla zahraničního dodavatele určená pro českou armádu se ještě ani nedostala do běžné služby.
Foto: Samohybná houfnice DITA | Excalibur Army
Předně je třeba podotknout, že česká armáda o nová samohybná děla usilovala dlouhodobě, de facto již od etablování samostatné České republiky, v návaznosti na demokratizační změny a na celkový příklon k západním státům. Tehdy to ovšem byla jen jakási obecná vize. Armáda fakticky neměla o nová samohybná děla zájem, a to jednak proto, že na jejich akvizici neměla dostatek financí, ale i proto, že disponovala velkým množstvím samohybných děl DANA, která tehdy ještě nebyla tolik stará a měla dostatečnou technickou životnost. Vše dál komplikoval i fakt, že výroba samohybných děl zůstala na Slovensku, a Česká republika by tedy de facto kupovala od zahraničního dodavatele.
Potřeba nových samohybných děl v západní ráži 155 mm a nikoliv východní ráži 152 mm stoupla především po vstupu České republiky do NATO. Byl to výraz přirozené snahy o unifikaci, o možnost co nejlepší spolupráce s dalšími státy NATO. Bohužel, ve stejné době začala (právě v návaznosti na vstup do NATO) Česká republika až nepochopitelně snižovat své vojenské výdaje. Ty postupně klesly až na úroveň cca 1% HDP, tedy výrazně méně než doporučovaná 2% HDP. AČR proto musela radikálně šetřit, a na nákup nové dělostřelecké techniky neměla peníze.
Nicméně o tom, že potřebuje nová samohybná děla v ráži 155 mm AČR věděla již dávno, zhruba od začátku nového tisíciletí. Vše navíc umocňovalo postupné stárnutí samohybných děla DANA, a tedy i jejich opotřebení, které vedlo k redukci celkových početních stavů. Bylo jasné, že dříve nebo později bude armáda muset nová samohybná děla zakoupit, a čím dřív to bude, tím lépe. Na druhé straně i vývoj samohybného děla je procesem velice složitým, a tedy také dlouhodobým. Je zcela běžné, že vývoj samohybného děla trvá klidně i deset let, a to i u renomovaných výrobců.
Společnost Excalibur Army přitom byla v poměrně atypické situaci. Na jedné straně neměla tradici ve výrobě samohybných děl – vývoj a novovýroba samohybných děl je totiž něco zcela jiného než jejich opravy a renovace, kterými se do té doby zabývala. A na druhou stranu společnost Excalibur Army měla na co navazovat, jelikož při vývoji nového samohybného děla mohla vycházet z osvědčeného konceptu samohybných děla DANA. Faktickým úkolem bylo přitom přizpůsobit samohybné dělo DANA západní ráži 155 mm (na základě stejné ideje vznikla i slovenská samohybná děla Zuzana 2).
Foto: Slovenské houfnice Zuzana 2 | Ministerstvo obrany SR
Zní to celkem jednoduše, ve skutečně jde ale o komplikovaný proces. Společnost Excalibur Army si navíc – jak se nyní správně ukazuje – dala úkol přizpůsobit konstrukci nového samohybného děla podmínkám moderního boje. Zatímco v případě slovenského samohybného děla Zuzana 2 jde skutečně jen o změnu ráže a jinak plně zachovává architekturu děl DANA (s výjimkou prostoru řidiče), samohybné dělo DITA má jinak koncipovanou věž, jiné zásobování municí atd. Jde tak již o zcela nové, svébytné samohybné dělo. V případě samohybného děla MORANA jsou pak rozdíly ještě větší. Každopádně když bylo samohybné dělo DITA poprvé představeno veřejnosti v roce 2021, mělo za sebou několik let vývoje. Ten tedy probíhal již v době, kdy AČR dávno věděla o potřebě nového samohybného děla! Stačilo tedy jen oba procesy – ze strany AČR snahu získat nové moderní samohybné dělo a nahradit jím samohybná děla DANA, a na druhé straně vývoj samohybného děla u domácího výrobce – náležitě sladit, zkoordinovat. A to zejména po časové ose.
Něco takového je přitom možné. Vývoj samohybného děla je sice záležitostí komplikovanou a tedy i časově náročnou, nicméně v tomto směru se dají dělat divy. Společnost Excalibur Army své samohybné dělo DITA vyvíjela jen z vlastní aktivity, bez jasně definovaného zákazníka, a proto byl tento vývoj relativně pozvolný. Společnost byla navíc vytížena i jinými projekty. Pokud by však měla jasně definovaného prvního zákazníka, tedy domácí ozbrojené síly, pak by jistě vyšla AČR vstříc, a mohla by práce na vývoji samohybného děla DITA urychlit – intenzivnější vývojovou prací, větším soustředěním na tento projekt, zrychlením některých dílčích procesů atd. To se ostatně ukázalo v době, kdy vznikla potřeba samohybných děl DITA pro ukrajinskou armádu, jasně podpořená finanční dotací ze strany Nizozemska. Tehdy dokázala společnost Excalibur Army vývoj samohybného děla DITA v krátké době ukončit, a stejně tak dokázala urychleně rozjet jeho výrobu. Obdobné by to mohlo být i v případě zájmu AČR. Samohybné dělo DITA by tak mohlo být k dispozici mnohem dříve.
Je také třeba podotknout, že společnost Excalibur Army by se při vývoji samohybného děla DITA jistě dokázala AČR přizpůsobit i po technické stránce. Jde především o délku hlavně, kdy AČR požadovala u nového samohybného děla délku hlavně 52 ráží, zatímco samohybné dělo DITA má délku hlavně jen 45 ráží. Po stránce čistě technické by ale zřejmě nebylo problém adaptovat samohybné dělo DITA pro dělo o délce 52 ráží. Takové dělo měla navíc společnost Excalibur Army k dispozici, jak ukazuje samohybné dělo MORANA vybavené dělem o délce 52 ráží. Takto modifikované samohybné dělo DITA by pak plně splňovalo všechny požadavky AČR.
Foto: Samohybné dělo MORANA | Michal Pivoňka / ARMYWEB
Stejně tak je třeba zmínit, že pro nová samohybná děla domácího původu by byla k dispozici i příslušná munice 155 mm, protože ta je na území ČR vyráběna. A to včetně munice s tzv. dnovou složí, díky které je možno dosahovat zvýšeného dostřelu. Argument, že AČR potřebovala samohybná děla Caesar, aby získala moderní munici 155 mm, je proto lichý. Je faktem, že některé typy 155 mm munice francouzských děl jsou lepší než munice vyráběná v ČR, i česká munice je ale schopna naplňovat požadavky AČR (dostřel 40 km).
To, že samohybná děla domácího zbrojního průmyslu nebyla k dispozici v době, kdy AČR nová samohybná děla potřebovala, že neměla dokončený vývoj a uzavřeny technické zkoušky, je tedy pravdou jen z části. Pokud by AČR, resp. MO ČR s domácím výrobcem samohybných děl lépe komunikovaly, kdyby s ním koordinovaly svou snahu získat moderní samohybné dělo, pak by vše bylo zcela jiné. V takovém případě by společnost Excalibur Army byla schopna vývoj samohybného děla urychlit a dokončit jeho vývoj přesně dle potřeb AČR. K něčemu takovému je ale třeba aspoň trochu dobré vůle, politické vůle. Ta v tomto případě bohužel zcela chyběla.
Je také třeba říci, že tato situace není způsobena současnou vládou, ale že odpovědnost za něj si nesou bývalá vedení MO ČR, protože za nich byl uzavřen kontrakt na akvizici samohybných děl Caesar. Současné vedení AČR a MO ČR celou akvizici zdědilo ve stavu, kdy fakticky nelze nic měnit.
Akvizice samohybných děl Caesar je dnes již nezvratná. A vzhledem k tomu, že dodávka samohybných děl Caesar je poměrně rozsáhlá a pokrývá všechny potřeby AČR, byla ztracena možnost, aby česká armáda byla vyzbrojena českými samohybnými děly – tak, jak je tomu obvyklé i v jiných zemí. To, že se tak nestalo, nám tak může být jen jakýmsi momentem, poučením, které lze využít při dalších akvizicích. AČR by si to jen zasloužila. A to zvlášť v dnešní složité bezpečnostní situaci v Evropě, kdy je to potřeba víc než kdy dřív.
Zdroj: Excalibur Army, Ministerstvo obrany ČR