Prakticky ve všech evropských státech je v současnosti patrné navyšování výdajů na obranu a posilování armád. Jde o reakci nejen na válku na Ukrajině a nebezpečí ze strany putinovského Ruska, ale i na celkové zhoršení bezpečnostní situace v okolí Evropy. Tento trend navíc umocňuje fakt, že většina evropských zemí měla donedávna své vojenské výdaje až nesmyslně nízké, a nyní tak musí dohánět své resty z minulosti.
Foto: Vojenské cvičení Bull Run-12 a předání vozidel POPRAD | Wikimedia Commons / Public domain
Tempo navyšování zbrojních výdajů se však v jednotlivých evropských státech, resp. členských zemích NATO, liší. Některé státy mají své výdaje na obranu stále hluboko pod hranicí 2 % HDP, která je doporučována jako minimální úroveň vojenských výdajů. Jiné státy tuto úroveň naopak výrazně překračují – některé dokonce dvojnásobně (výdajů ve výši přibližně 4 % HDP či více dosahuje již několik evropských zemí). Česká republika se svými vojenskými výdaji ve výši 2 % HDP se tak nachází jen mírně nad průměrem.
I proto se stále častěji ozývají hlasy, že by Česká republika měla své vojenské výdaje v poměru k HDP dále navyšovat. Jako příklad je často uváděno sousední Polsko, které vynakládá na obranu 4,6 % HDP a patří tak mezi přední státy NATO. Měla by ale Česká republika skutečně následovat příklad Polska a vydat se cestou masivního zvyšování vojenských výdajů?
Výdaje na obranu – u každého státu jiné
Především je třeba říci, že neexistuje univerzálně platná ideální výše výdajů na obranu. Ani 2 % HDP, která byla dohodnuta v rámci NATO, nepředstavují optimální hodnotu – jedná se pouze o doporučenou minimální úroveň. Výše výdajů na obranu se proto v jednotlivých zemích liší. Ovlivňuje ji velikost státu, počet obyvatel a stav ekonomiky, ale významnou roli hraje i geopolitické postavení země. Například malé Slovinsko je ve zcela jiné situaci než mocnosti typu USA či Velké Británie, a proto se i jejich výdaje na obranu zásadně liší.
Výše vojenských výdajů je však ovlivněna také historickou zkušeností dané země a jejího obyvatelstva. Významnou roli hrají tradice národa, jeho hodnoty, způsob uvažování a národní mentalita. Tento faktor bývá někdy podceňován, přesto je naprosto zásadní. I státy, které jsou si geograficky blízké, tak mohou mít zcela odlišné přístupy k vojenským výdajům.
Polsko a Česká republika – blízké, ale v odlišném postavení
Polsko a Česká republika mají mnoho společného. Obě země si jsou blízké kulturně i historicky, jsou členy NATO i Evropské unie a mají podobně vysoký HDP na obyvatele.
Přesto mezi nimi existují značné rozdíly. Jedním z nejvýraznějších je počet obyvatel. Zatímco Česká republika má přibližně 10,8 milionu obyvatel, Polsko jich má přibližně 38,5 milionu – tedy asi 3,6krát více. Tento výrazně vyšší demografický potenciál je důležitý i z vojenského hlediska. Polsko si díky většímu počtu obyvatel může snáze budovat početnější ozbrojené síly. Stejně tak hraje roli i z ekonomického pohledu – pokud má Polsko podobný HDP na obyvatele jako Česká republika, pak vzhledem k většímu počtu obyvatel je jeho absolutní HDP výrazně vyšší. Stát tak má k dispozici větší finanční prostředky, což mu umožňuje lépe financovat své ozbrojené síly.
Právě velikost státu a počet obyvatel dělají z Polska evropskou mocnost – sice ne velmoc, ale přesto významného hráče. Polsko se sice nemůže rovnat největším státům Evropy, jako jsou tradiční mocnosti Německo a Francie, ale nachází se přibližně na úrovni Španělska.
Tento status podtrhuje i fakt, že sami Poláci svůj stát jako mocnost vnímají. Důvodem je i historická zkušenost – v minulosti, zejména ve středověku, bylo Polsko ještě větší. Poláci proto netrpí pocitem příslušnosti k malému národu, který je naopak v českém prostředí poměrně častý.
Významnou roli hraje i historická zkušenost Polska. Je třeba si uvědomit, že Polsko v minulosti několikrát zaniklo, respektive bylo rozděleno mezi okolní státy. Velká část jeho území se přitom dostala pod nadvládu Ruska, což je v polské společnosti dodnes silně vnímáno. Polsko se však vždy po nějaké době obnovilo. Skutečnost, že přežilo trojí dělení, spolu s vnímáním Polska jako středoevropské i evropské mocnosti, se zásadně promítla do mentality Poláků, jejich tradiční hrdosti a bojovnosti – a to bez ohledu na náklady.
Tento přístup se jasně ukázal již v meziválečném období. Polsko tehdy postupně dospělo k autoritativnímu (nikoliv diktátorskému) režimu maršála J. Piłsudského, za jehož vlády budovalo mohutné ozbrojené síly. To bylo sice strategicky správné, ale ne vždy byly jednotlivé kroky racionální – vojenské akvizice byly často motivovány spíše prestiží než reálnou potřebou.
Podobný přístup přetrval i v období komunistického režimu, přestože bylo Polsko fakticky podřízeno Sovětskému svazu. Tehdejší socialistické Polsko budovalo obrovské ozbrojené síly, které byly početně větší než dnešní polská armáda. Částečně to souviselo s tím, že Polsko bylo po Sovětském svazu největší zemí Varšavské smlouvy, přesto bylo jeho vojenské úsilí enormní – mnohem vyšší, než by skutečně potřebovalo (podobně postupovalo i tehdejší Československo).
Je tedy zřejmé, že jde o určitou politickou tradici. Stát, jeho političtí představitelé, ale i běžní občané jsou nakloněni vyšším výdajům na armádu a akvizicím vojenské techniky – mnohem více než v České republice. Díky tomu se Polsko stalo skutečnou vojenskou mocností.
Soudobé Polsko – vojenská velmoc, ale za jakou cenu
Polsko jako první stát střední Evropy začalo navyšovat své vojenské výdaje – a to dávno před rokem 2014 a ruskou agresí vůči Ukrajině. Jako první správně pochopilo nebezpečí ze strany putinovského Ruska.
Polsko proto zvýšilo své vojenské výdaje na 2 % HDP již v době, kdy jiné státy střední Evropy měly vojenské výdaje jen kolem 1 % HDP. Dokonce si tato 2 % HDP na obranu nařídilo zákonem. A brzy se projevily pozitivní důsledky. Právě tehdy se jasně ukázalo, jak důležité je, když jsou ona 2 % HDP na obranu vydávána pravidelně, každý rok. Nicméně i tehdy docházelo k řadě neefektivních vojenských akvizic. Typickým příkladem je projekt raketových fregat Gawron, do kterého se investovaly obrovské prostředky, ale nakonec byl program zrušen.
Po vypuknutí války na Ukrajině v roce 2014 tento trend pokračoval. Částečně proto, že tehdy vládla konzervativní strana PiS, která vzhledem ke své ideologii kladla na budování ozbrojených sil značný důraz. Tato tendence však pokračuje i za dnešní liberální vlády, což je dáno především tím, že Rusko provedlo otevřenou vojenskou agresi vůči Ukrajině a vyhrožuje i dalším evropským zemím včetně Polska.
Polsko proto dál navyšuje své vojenské výdaje, které už dávno překročily ona 2 % HDP. Dnešní polské výdaje na obranu dosahují 4,6 % HDP, přičemž spolu s vedlejšími vojenskými výdaji jde o 6 % HDP. Adekvátně tomu rostou i početní stavy polské armády a její výzbroj. A to vše za jednotné podpory jak politické scény (která je přitom silně rozdělená), tak i veřejnosti. Je to až absurdní. Zatímco v České republice se politici spíše předhánějí v kritice výdajů na obranu i jednotlivých zbrojních akvizic (současná vláda je světlou výjimkou), v Polsku se politici a politické strany předhánějí v tom, kdo dá na obranu víc, kdo vybuduje větší ozbrojené síly.
Na první pohled to zní dobře – jak pro ozbrojené síly, tak pro zajištění obranyschopnosti země. A přesto tomu tak není. V takové situaci obvykle dochází ke ztrátě racionality a naopak k příklonu k iracionalitě a velikášství. Snižuje se důraz na efektivitu, která je pro rozvoj ozbrojených sil tolik potřebná. Vznikají neekonomické vojenské programy, které jsou až příliš nafouklé a nabubřelé. Ozbrojené síly se pak stávají spíše prostředkem politické prezentace než nástrojem k obraně státu. Takový stav jim však spíše škodí, než prospívá.
Vše navíc umocňuje staletá touha Polska být skutečnou mocností, daná historickým povědomím Poláků o jejich velikosti. Stejně tak i snaha vyrovnat se hlavním evropským mocnostem, jako jsou Francie a Německo, přestože tyto země jsou mnohem větší.
Tento přístup je patrný zejména v oblasti vojenských akvizic, kde Polsko realizuje obří nákupy bez hlubší úvahy o jejich efektivitě.
Typickým příkladem je tankové vojsko. Polsko mělo již v éře socialismu silné tankové vojsko, ale opíralo se především o jednodušší, levnější tanky T-55 a T-72. Dnešní tanky jsou však technologicky mnohem vyspělejší, což znamená, že si je armády obvykle pořizují v menším počtu.
Polsko nicméně provádí velkolepé nákupy tankové techniky i dnes. Nejprve nakoupilo 366 amerických tanků M1 Abrams. Mnohem důležitější je však akvizice jihokorejských tanků K2, kterých by Polsko mělo postupně získat 1 000 kusů. I po plánovaném vyřazení tanků T-72/PT-91 a německých tanků Leopard 2 bude polské tankové vojsko čítat téměř 1 400 tanků – více než Německo a Francie dohromady, a to téměř dvojnásobně.
Podobná situace panuje i v oblasti samohybných děl. Polsko správně rozpoznalo význam děl ráže 155 mm a začalo se na ně přezbrojovat. Nejprve nakoupilo 168 kusů domácího samohybného děla AHS Krab. Část z nich však byla odeslána na Ukrajinu, a tak se polská armáda rozhodla pro nákup dalších samohybných děl K9 Thunder z Jižní Koreje. Celkem plánuje získat až 672 těchto děl, což je několikanásobně více než ve Francii či Německu.
Přehnaně vysoké výdaje na obranu mají však i negativní dopady. Znamenají vyšší zadlužení státu, omezují investice do infrastruktury a nových technologií a mohou vést ke zpomalení ekonomického růstu. Pokud ekonomika neroste, vojenské výdaje se musí neustále navyšovat vůči HDP, což může vést k začarovanému kruhu. Navíc Polsko financuje velkou část své výzbroje na dlouhodobý úvěr, což enormně zvyšuje jeho dluhovou zátěž.
Přitom existují alternativy. Polsko by mohlo vojenské nákupy rozložit do delšího časového období nebo více spolupracovat s okolními státy, především s pobaltskými zeměmi, které čelí podobným hrozbám. Přesto se Polsko rozhodlo jít svou cestou bez ohledu na důsledky.
Na první pohled se může zdát, že nás polská vojenská politika nemusí zajímat. Polsko nikoho neohrožuje, jeho zbrojení je zaměřeno na obranu proti Rusku a české firmy na polských vojenských akvizicích dokonce vydělávají.
Přesto bychom si z Polska měli vzít ponaučení. Ukazuje nám, že vysoké vojenské výdaje samy o sobě nejsou zárukou efektivního rozvoje ozbrojených sil ani skutečného zvýšení obranyschopnosti. Česká republika je navíc v jiné situaci – je menší, nemá takové mocenské ambice a její obyvatelstvo je vůči vojenským výdajům skeptičtější.
Proto je sice správné vojenské výdaje navyšovat, ale uvážlivě. Ideálně na úroveň 2,5 % HDP, podobně jako v Rumunsku, kde se vojenská politika ukazuje jako překvapivě efektivní. Jakýkoliv radikální a neuvážený krok by se České republice mohl vymstít.
Zdroj: gov.pl, Ministerstvo obrany ČR