foto: Picryl/ National Nuclear Security Administration/Ilustrační foto: Jeden z testů atomové zbraně v americké Nevadě v roce 1951
Sedmitunový ocelový atomový obr a živá kuřata jako systém pro udržení jeho provozuschopnosti. Dnes to zní jako hodně špatný vtip, jenže v padesátých letech to na britském ministerstvu války mysleli smrtelně vážně. Projekt dostal vznešené krycí jméno Blue Peacock (Modrý páv) a měl vyřešit noční můru, co dělat, když se do Západního Německa dostanou sovětské tanky.
Britský vládní výbor vedený premiérem Clementem Attleem odstartoval projekt v lednu 1947. Británie byla sice po druhé světové válce finančně vyčerpaná, ale i přesto se rozhodla zainvestovat do výzkumu vlastní atomové bomby. Když pak Rusové v roce 1949 odpálili svou první atomovou pumu a v Koreji se rozhořel ostrý válečný konflikt, v Londýně už na nic nečekali. Britové potřebovali zbraň, která by v případě sovětského útoku do západní Evropy dokázala postup vojáků zastavit a na čas mu zabránit v obsazení zasaženého prostoru.
Jak z Blue Danube vznikla Blue Peacock
Následovalo několik let vývoje a testů, až byla počátkem 50. let do výzbroje RAF zavedena vůbec první britská operační atomová puma Blue Danube. V roce 1954 pak vědci z výzkumného ústavu ve Fort Halsteadu dostali nový úkol: navrhnout masivní jadernou minu.
Protože bylo štěpného materiálu málo a času ještě méně, inženýři nechtěli vyvíjet novou jadernou část od nuly. Vzali proto osvědčenou vnitřní sestavu právě z atomové pumy Blue Danube, tedy plutoniové jádro obklopené kulovou vrstvou klasické trhaviny s rozbuškami i s jejím trubicovým bezpečnostním systémem, a zasadili ji do nového pozemního obalu. Výsledný obr vážil 7,2 tuny, na výšku měřil přes dva metry a celá jaderná hlavice byla chráněna tlustostěnným ocelovým kontejnerem uloženým na masivních pružinách, který byl v oficiální dokumentaci označen jako „boiler“.
Cíl vývojářů byl jasný: zabránit nepřátelům v dalším postupu. Tlaková vlna a žár měly zničit infrastrukturu a intenzivní radioaktivní spad by danou oblast na dlouhé týdny uzavřel před jakýmkoliv pohybem nepřítele.
Pojistka na Sověty: 10 sekund na poslední modlitbu
Britské velení počítalo s vývojem deseti min, které měly být přiděleny Britské armádě v oblasti německého Rýna. Teprve pokud by začala hrozit sovětská invaze, měly být miny dopraveny do cílových oblastí. Aby Britové utajili náročné tlakové zkoušky obřího ocelového válce, prováděli je inženýři v zatopeném štěrkovém lomu u Sevenoaksu. Případným zvědavcům tvrdili, že testují kontejner pro polní atomový energetický zdroj.
Iniciace nálože nabízela dvě základní varianty: dálkové odpálení po kabelu z velitelského stanoviště vzdáleného až 5 kilometrů, nebo využití osmidenního mechanického časovače. Mnohem větší výzvou však byla ochrana zbraně před zneškodněním a manipulací, kterou měl tvořit tlakový plášť a jednoduchý náklonový spínač. Jakýkoliv pokus o přemístění, prostřelení pláště nebo narušení hermetizace mělo spustit okamžitou reakci a potenciálnímu narušiteli zbývalo do výbuchu přesně 10 sekund.
Očekávaný ekvivalent ničivé síly Blue Peacock činil 10 kilotun TNT. Podle dobových manuálů měl povrchový výbuch vytvořit kráter o průměru 114 metrů. Při uložení přibližně 10 metrů pod zemí by průměr kráteru měl být až téměř dvojnásobně vyšší.
The British Plan to Use Chickens as Nuclear Landmine Heaters.
In the 1950s, Britain developed Project Blue Peacock: nuclear landmines to be buried across West Germany to stop a possible Soviet invasion.
The bombs were ten-kiloton devices designed to detonate remotely or after… pic.twitter.com/Bfm2BT6g0T
— VisionaryVoid (@VisionaryVoid) March 14, 2026
Zima v Německu a kuřata v roli termostatu pro Blue Peacock
Projekt však brzy narazil na nečekaný technický problém a to překvapivě na klimatické podmínky naší středoevropské zimy. Citlivé zařízení uvnitř jaderné hlavice miny vyžadovalo pro spolehlivou funkci stabilní provozní teplotu. V promrzlé německé půdě by však nechráněná zbraň během několika dnů mohla příliš zchladnout a selhat. Problém nedokázala vyřešit ani tepelná izolace ze skelných vláken.
Výzkumníci proto přišli s nápadem, který z dnešního pohledu hraničí s absurditou. Rozhodli se totiž pro ohřátí bomby využitím tělesného tepla živé drůbeže. Běžná tělesná teplota kuřete se pohybuje mezi 40 a 42 °C. Podle tehdejších propočtů mohla kuřata prodloužit provozuschopnost zařízení v mrazivém počasí přibližně ze čtyř na osm dní. Dochované podklady však nedokládají, že byl tento návrh skutečně vyzkoušen, schválen pro operační použití nebo začleněn do konečné podoby zbraně.
Armádní rada v červenci 1957 rozhodla o pořízení deseti min Blue Peacock určených pro britské jednotky v západním Německu. Toto rozhodnutí se týkalo samotných jaderných min. Z dostupných dokumentů nelze prokazatelně vyvozovat, že rada zároveň schválila také návrh na jejich zahřívání živými kuřaty.
Stopka pro kuřecí atomovku
V říjnu 1957 byl návrh miny Blue Peacock téměř dokončen, ale na stůl ministra obrany i velení armády se začaly sypat zásadní protiargumenty. Sedmitunový ocelový kolos byl pro manipulaci a tajné nasazení v poli extrémně těžkopádný. Vývoj se navíc posunul a na scénu přicházely rozměrově i hmotnostně úspornější jaderné hlavice, jako byla například Red Beard. Zásadní překážku představoval také nepřípustně vysoký radioaktivní spad a především politický rozměr celého záměru. Předpřipravené zakopání masivních jaderných náloží na území západoněmeckého spojence bylo v době míru prakticky neprůchodné.
V únoru 1958 proto výbor ministerstva obrany pro zbrojní politiku projekt definitivně ukončil. Z celé vývojové řady zůstaly pouze dva neaktivní prototypy. Jeden z nich Britové podle všeho použili při testování, druhý skončil v historické sbírce britského výzkumného centra Atomic Weapons Establishment. Tam slouží jako memento doby, kdy byla hrozba sovětské expanze taková, že i jaderná mina s drůbežím vytápěním připadala vojenským plánovačům jako realizovatelný nápad.
Zdroje:
- Maclellan, Nic: Grappling with the Bomb: Britain’s Pacific H-bomb Tests. Canberra: ANU Press, 2017.
- Hawkings, David: „Blue Peacock: The British Army’s Forgotten Weapon“. Discovery: The Science & Technology Journal of AWE, s. 42–43.
- Aylen, Jonathan: „First Waltz: Development and Deployment of Blue Danube, Britain’s Post-War Atomic Bomb“. The International Journal for the History of Engineering & Technology, roč. 85, č. 1, 2015, s. 31–59.