Proklamovaným důvodem zapojení se 2. Francouzského císařství Napoleona III. na straně Velké Británie do tzv. druhé opiové války proti Číně let 1856-60 (dočasně v roce 1858 přerušené smlouvou z Tiencinu) byla ochrana křesťanských misionářů. V říjnu 1860 vstoupily britské a francouzské oddíly do Pekingu. Pokořené čínské impérium muselo přistoupit na požadavky, rovnající se dalšímu intenzivnějšímu pronikání evropských velmocí na své území. Na druhou stranu, ještě před rokem 1864 Britové a Francouzi v oblastech jižně od ústí řeky Jang-c´-ťiang podpořili vládnoucí Čchingy v boji proti tzv. tchajpchingům, opírajícím se o vlastní specifickou formu křesťanství a vedoucím od roku 1850 rozsáhlou povstaleckou válku proti císařské dynastii mandžuského původu.
Francii se však zároveň naskytla příležitost, aby sama přikročila k expanzi v jižněji položené zemi, jež se sama nacházela, třeba nyní spíše formálně, ve vazalské závislosti na čínské říši – ve Vietnamu, v evropských jazycích tehdy běžně nazývaném, podle čínské předlohy, Annam. Záminkou či primárním proklamovaným podnětem byla opět ochrana křesťanských misionářů před perzekucí ze strany tamních autorit. A jestliže v Číně vystoupila Francie jako spojenec Velké Británie, zde byla její aktivita přímo podpořena Španělskem, přítomným už od 16. století na nikoliv tak vzdálených Filipínách.
Foto: Francouzské dobývání Saigonu v únoru 1859. Saigon, tehdy teprve se rozrůstající obchodní centrum v Kočinčíně, upoutal pozornost Francouzů v důsledku bezvýchodné situace, v jaké se předtím ocitly francouzsko-španělské invazní síly v Tourane (Danangu). | Wikimedia Commons / Public domain
Jistý francouzský vliv a zájmy ve Vietnamu (a v Kambodži) měly už tehdy, a nejprvotněji právě skrz misionářskou činnost, svou delší tradici. Již od 20. let 17. století zde působili francouzští jezuité, rozvinuvší ještě starší misijní aktivity Portugalců, a během několika dekád tady jejich vliv v tomto směru převládl. Misijní činnost pak v závěru 18. století přesáhly aktivity kněze Pigneaua de Béhaine, jenž sehrál významnou politickou a vojensko-organizační roli v procesu, při němž byl celý Vietnam sjednocen pod vládu jihovietnamského klanu Nguyenů. Ostatně, Pigneauovým prostřednictvím sama Francie roku 1787, ještě za krále Ludvíka XVI., uzavřela s Nguyeny smlouvu, na jejíž bázi si o řadu desetiletí později Francouzi činili nárok na přístav Danang, jimi samými nazývaný Tourane.
Naproti tomu, podezřívání vietnamské strany vůči mocenským záměrům Francouzů zhruba po roce 1820 (kdy byli z annamského císařského dvora vypuzeni i dva francouzští důstojníci, činní tam jako poradci v hodnosti mandarínů) se obracelo i proti působení křesťanských misionářů. Uvádí se, že mezi roky 1825 a 1842 bylo 7 francouzských kněží v zemi umučeno; a Francie v roce 1843 vyslala námořní flotilu do Jihočínského moře, s cílem záchrany misionářů před perzekucí a současně zájmem o trvalou francouzskou přítomnost v oblasti. Opět o něco později způsobilo krizi, když byl ve Vietnamu zadržen francouzský misijní biskup Lefébvre, obviněný ze spiknutí, mířícího k nahrazení císaře Thieu Triho panovníkem jiným, více nakloněným křesťanství. V obavách z francouzské reakce Thieu Tri nakonec Lefébvra propustil na svobodu – nejspíš ještě krátce předtím než, a což s tímto případem přímo souviselo, 15. dubna 1847 dvě francouzské lodě (fregata a korveta o dohromady 78 dělech) dosáhly ve vodách u Tourane (Danangu) přesvědčivého vítězství ve střetu s vietnamskou flotilou několika korvet a menších džunek.
Křesťanství, resp. katolicismus získal přitom poměrně značné množství konvertitů v zemi, poznamenané jinak konfucianismem, buddhismem či tradičními místními kulty. A velká represivní vlna obecně proti křesťanství nastala poté, co ještě v roce 1847 usedl na trůn v Hue syn Thieu Triho, císař Tu Duc. Hrozba smrti utopením visela nad cizími a rozřezání nad domácími kněžími, místním prostým vyznavačům křesťanství hrozilo trvalé ocejchování na tváři a konfiskace majetků (nakonec oni měli tvořit zdaleka největší část obětí na životech represí do počátku 60. let 19. století, jejichž počet je uváděn až do desetitisíců). Každopádně, již zprávy o násilné smrti prominentních kněží ve Vietnamu v letech 1851/52 vedly v křesťanských misiích v Asii k žádostem o zásah ze strany Francie.
K vystupňování perzekuce pak jen přispělo povstání v severní části Vietnamu, zvané Tonkin, vedené ve jménu příslušníka někdejší vládnoucí dynastie Le, který sám později, jako Pedro (či Pierre) Le Duy Phung, ke křesťanství konvertoval. Vyvstala alternativa odtržení království Tonkin od impéria Nguyenů z Hue. Mimochodem (a odráží to i předpoklad, proč se k francouzské akci, s představou trestné expedice proti císaři Tu Ducovi a garance ochrany misionářů a křesťanů, připojilo Španělsko), zprávu o dění v Tonkinu mezi lety 1854 a 1856, publikovanou pak roku 1858 ve filipínské Manile, sepsal španělský dominikán José María Díaz Sanjurjo, biskup a apoštolský vikář středního Tonkinu. Ten sám byl asi v polovině roku 1857 zatčen, uvržen do řetězů, odsouzen k smrti a setnut. O rok později, jen krátce před zahájením francouzsko-španělské intervence, stihl podobný osud jeho rovněž španělského nástupce, biskupa Sampedra.
V lednu 1857 odmítl Tu Duc přijmout francouzskou diplomatickou misi, dorazivší do Hue ze Siamu (Thajska), s důležitou zastávkou v Kambodži. Ve Francii se císař Napoleon III. o invazi do vzdálené země na jihovýchodě Asie rozhodl v červenci 1857; a podotkněme, že oficiální cíl ochrany misií korespondoval s obecnějším rysem vlády tohoto francouzského imperátora, prezentujícího se mj. také jako ochránce katolicismu, nemluvě o podpoře, jíž se misijní aktivity těšily ze strany jeho manželky, císařovny Eugenie (původně španělské šlechtičny Eugenie de Montijo). Byla dojednána účast Španělska na expedici, přičemž francouzská strana zvlášť oceňovala úlohu Filipín jako logistické základny. Manila, centrum španělského generálního kapitanátu, měla posloužit jako zdroj munice a střelného prachu, koní a zásob pro tažení na protilehlých březích Jihočínského moře. A zjevně i ukončení opiové války v Číně tiencinskou smlouvou z června 1858 (byť, jak se brzy ukázalo, mělo jít prakticky jen o její přerušení) podmínilo v srpnu 1858 přistoupení k akci, prvotně směřované k Tourane. Velením intervenčních sil byl pověřen velitel francouzských námořních sil v čínských vodách, admirál Charles Rigault de Genouilly, sám zastánce zásahu v Annamu.
K přístavu (a Francouzi stejně tak nazývanému poloostrovu) Tourane zamířila Rigaultova flotila poté, co se shromáždila u jihočínského ostrova Chaj-nan. Když se koncem srpna 1858 jejích asi 14 lodí objevilo před přístavem, a admirál Rigault se nedočkal odpovědi na ultimátum, adresované dvoru v Hue, 1. září nechal bombardovat pobřeží lodními děly. Následně byla opevnění Tourane dobyta francouzsko-španělským výsadkem, jen za sporadického odporu vietnamských oddílů, jež se stáhly do džungle v zázemí města. Vzhledem k uváděným asi 2 500 Francouzům a 500 Španělům, kteří se invaze zúčastnili, dodejme, že jádro španělského kontingentu plukovníka Ruize de Lanzarote, vytvářené z většiny filipínskými Tagaly, dorazilo až o něco později.
Francouzi zpočátku zamýšleli se v Tourane trvale etablovat, pročež zčásti bourali annamská opevnění přístavu a budovali nová, vlastní. Rigaultovu plánu pozemního postupu k severněji položenému Hue, sídlu annamského vladaře, jehož hodlal přimět k mírovým, resp. kapitulačním vyjednáváním, stálo v cestě několikatisícové annamské vojsko generála Nguyena Tri Phuonga. Ačkoliv to se jistě lépe vyzbrojeným Francouzům nepostavilo v otevřeném boji, vážné problémy francouzským výzvědným a hlídkovým oddílům mimo Tourane působila jeho partyzánská taktika (při způsobech, jejichž využívání vietnamskou stranou je známo i z válek opět proti Francouzům a pak Američanům ve 20. století). Patřily k tomu i léčky v podobě vyhloubených a zakrytých pastí s naostřenými, hnojem pokrytými bambusovými kůly, jimiž způsobená zranění často vedla k úmrtí v důsledku gangrény. V místním vlhkém tropickém podnebí se navíc v řadách invazního vojska začaly šířit nemoci jako cholera, malárie, úplavice. Skutečnost, že ty méně postihly filipínské vojáky ze španělského kontingentu, byla vysvětlována jejich vyšší adaptací na srovnatelné přírodní podmínky – a na nich také spočinula hlavní tíha vykonávaných prací.
Invazní síly zůstávaly prakticky paralyzovány na poloostrově Tourane, kde za několik měsíců zemřely v jejich řadách stovky mužů. Objevil se rozpor mezi francouzským velením a duchovními účastníky tažení. Ti si přáli, když se zde nedočkali očekávané pomoci ze strany vietnamských křesťanů, odplout dále na sever, do Tonkinu, kde si slibovali přijetí expedice jako osvoboditelů křesťanským, a snad i nekřesťanským obyvatelstvem. Rigault de Genouilly zaměřil svou pozornost naopak na jih, k Saigonu, obchodnímu centru tzv. Dolní Kočinčíny (jak byla Evropany nazývána nejjižnější část Vietnamu).
Zatímco v Tourane byla ponechána část vojáků, francouzské lodě 16. února 1859, po průniku k Saigonu, ležícímu proti proudu stejnojmenné řeky severně od delty Mekongu, zaútočily děly na místní citadelu. Po vzájemném dělostřeleckém souboji se prolomila část její severovýchodní zdi; a za útoku vylodivších se jednotek dalšího dne tento průlom ještě rozšířily výbušniny, nakladené francouzskými sapéry, aby se jím do pevnosti probila, nakonec za použití bajonetů, kolona francouzských námořních pěšáků a námořníků. Saigon s bohatou kořistí padl do rukou francouzsko-španělských oddílů. Avšak vietnamští obránci se znovu stáhli do přilehlé bažinaté krajiny, a situace se v dalších dlouhých měsících až letech vlastně podobala předchozímu vylodění v Tourane. V postupu mimo město bránil invazním jednotkám znovu už i systém nakladených pastí.
Foto: Útok francouzsko-španělských oddílů na saigonskou citadelu 17. února 1859. Třebaže Saigon padl rychle pod francouzskou kontrolu, trvalo celé další dva roky, než Francouzi pronikli do širšího okolí města a tak rozšířili zázemí své již prakticky zřízené kolonie. | Wikimedia Commons / Public domain
Po zhruba roce, v počáteční fázi roku 1860, s opětným zahájením opiové války v Číně, Francie upřednostnila tento problém. Daleko na sever, do Číny, se s většinou francouzských vojáků a námořníků obrátil i admirál Rigault, a Francouzi zcela vyklidili Tourane. V únoru 1860 viceadmirál Page, Rigaultův nástupce ve velení nad zbytkem francouzských sil v Kočinčíně, prohlásil Saigon za přístav otevřený všem spřáteleným mocnostem – a krokem, v podstatě signalizujícím přezíravý postoj Francie vůči svému španělskému spojenci (v době, kdy se, při zcela evidentních záměrech Francie, začalo také na španělské straně uvažovat o možných územních ziscích na úkor annamského impéria, příp. o protektorátu nad Tonkinem), bylo nařízení ke stažení části španělského sboru zpět na Filipíny. Nebylo v jejím zájmu, aby několik set Francouzů, zbývajících v Saigonu, bylo přečísleno španělskými vojáky.
Každopádně, hrstka francouzsko-španělských vojáků v Saigonu zůstala v obležení asi 12 tisíců a později až 30 tisíců Vietnamců, kteří budovali a zdokonalovali systém zákopů a pevnůstek v blízkosti francouzských opevnění a Francouzi držené citadely, a jehož např. i tisíce jam s ostrými bambusovými kůly byly samozřejmě součástí. Za oboustranných výpadů na opevněné pozice nepřítele, jako kritické okamžiky pro francouzsko-španělskou stranu jsou připomínány dva noční vietnamské útoky z července 1860 nebo útok více než 1 000 pokřikujících Vietnamců, vyzbrojených meči, kopími a halapartnami, poblíž pagody Khai Tuong 7. prosince 1860. Ty byly vždy odraženy za nemalých ztrát mezi Francouzi a Španěly (jako více než 100 mužů v posledně jmenovaném případě).
Nicméně, zůstávající pod francouzskou kontrolou přístup k Saigonu po moři a přilehlých řekách, v počátcích roku 1861 francouzskou přítomnost ve městě opět posílil příchod (zčásti návrat) tisíců vojáků a námořníků jednak z Číny, jednak přímo z evropské metropole. V čele francouzských sil stál nyní viceadmirál Leonard Charner, jenž ne tak dlouho předtím přijel do Asie rovnou z Francie, po část cesty doprovázen stávajícím velitelem nad zbytkem španělského kontingentu, plukovníkem Carlosem Palankou. Palanca už dříve opustil Saigon, aby v únoru 1860 dorazil do Madridu, a obratem se zase, po obdržení svých vojenských a rovněž diplomatických pravomocí od španělské královny Isabely II., vrátil přes Egypt (kde se tehdy, mimochodem, teprve budoval Suezský průplav v režii francouzské Lessepsovy společnosti) a Brity držený Singapur.
Charnerův plán spočíval v postupu na město My Tho jihozápadně od Saigonu, centrum sousední provincie, kterou Francouzi hodlali, spolu se Saigonem, taktéž ovládnout. Ve dnech 24.-25. února 1861 tak došlo možná k rozhodující bitvě celého tažení, boji o pevnostní komplex Ky Hoa. Zahájen ten francouzským útokem na pevnůstku v čelní linii komplexu, nacházející se jen v asi kilometrové vzdálenosti od francouzských pozic, tu francouzská kolona za dělostřelecké podpory z člunů na přilehlém toku dobyla s vlastními ztrátami 6 padlých a 20 zraněných. Poté Francouzi odrazili protiútok tisíců annamských vojáků, jež mj. nasadili slony s věžičkami a otáčivými děly na svých hřbetech, přičemž palba z francouzských pušek a lodních děl způsobila smrt či zranění stovkám nepřátel, jakož i většině jejich slonů.
Foto: Výjev z francouzsko-španělského útoku na pevnostní komplex Ky Hoa v těsné blízkosti Saigonu 24. února 1861. Dobytí tohoto komplexu, jemuž předcházelo výraznější posílení francouzských oddílů v Kočinčíně, vytvořilo předpoklad k přece jen rozsáhlejší územní expanzi Francie na jihu Vietnamu | Wikimedia Commons / Public domain
Následujícího dne zaútočilo asi 1 200 francouzských námořních pěšáků a 600 francouzských a španělských vojáků, podpořených přitaženými děly, na hlavní pevnosti Ky Hoa. Navzdory jistým ztrátám, způsobeným střelbou od hliněných zdí pevností, asi po půl hodině Francouzi šplhali na valy jedné z pevností, k jejímž zdem se zahákli, překonali je za použití tří žebříků, a obranu pevnosti udolali svými dlouhými, téměř půlmetrovými bajonety. Následoval francouzský útok, a tentokrát již bez dělostřelecké podpory, na pevnost v centru pevnostního systému, při němž se Francouzi, vystaveni intenzivní střelbě z ručnic i děl z vietnamské strany, znovu pokoušeli využít háků a žebříků, jakož i jednotky sapérů. Nakonec jim cestu dovnitř otevřela přispěchavší rezervní jednotka rozbitím hlavní brány. Více než 300 obránců pevnosti bylo pak uvnitř pobito. Ve francouzských řadách si jen dobytí této tzv. Mandarínské pevnosti vyžádalo ztrátu 225 mužů.
Vietnamský pevnostní systém v těsné blízkosti Saigonu, budovaný či zdokonalovaný za zhruba dva předchozí roky, se zhroutil. Přes pokračující ozbrojený odpor v Kočinčíně, do My Tho vstoupili Francouzi v dubnu 1861. Zajištění vznikající francouzské kolonie na jihu Vietnamu pak bylo dovršeno koncem roku 1861 dobytím města Bien Hoa severně od Saigonu, střediska další provincie nárokované Francií (byť se i nabídla alternativa, že ji obdrží Španělsko), a v březnu 1862 dobytím pevnosti Vinh Luong při jednom z toků delty Mekongu. Takový vývoj přiměl císaře Tu Duce k přistoupení na jednání o míru.
Foto: Dřevěný vietnamský kanón, ukořistěný Francouzi v březnu 1862 v pevnosti Vinh Luong, a vystavený v pařížském Armádním muzeu (Musée de l´Armée) | Wikimedia Commons / Public domain
Smlouvou, podepsanou v červnu 1862 v Saigonu na jedné straně zástupcem dvora z Hue a na straně druhé vrchními veliteli francouzských a španělských jednotek, jež k tomu disponovali příslušnými diplomatickými pověřeními (admirálem Bonardem, nahradivším Charnera, a plukovníkem Palankou), byl císař Tu Duc donucen, kromě mj. hlubšího otevření své země evropskému obchodnímu pronikání a tolerance vůči křesťanství a evropským misionářům, postoupit Francii tři provincie v Kočinčíně a navíc ostrovy Pulo-Kondor (viet. Côn Đao) nedaleko ústí Mekongu. Tak byl stvrzen vznik nové francouzské kolonie s centrem v Saigonu. Za pozornost stojí, že francouzská strana nyní spíše za překážku, jíž se nehodlala příliš zabývat, považovala realitu nového povstání v Tonkinu, spjatého tam i s novou vlnou antikřesťanských represí – a také to, že pokud se naděje misionářů a povstalců v Tonkinu nyní upíraly spíše ke Španělsku, spojenci Francie, jenž z tažení zdaleka tolik nezískal, tak k tomu naopak upíral své naděje, že se podaří vrátit pod jeho vládu Francouzům odstoupené provincie, i Tu Duc. Svědčil o tom i jeho dopis královně Isabele II. z června 1863.
Vzhledem k protifrancouzskému povstání, jež vypuklo v Kočinčíně po podpisu saigonské smlouvy, se zrovna španělské oddíly (opět dočasně posílené) stáhly definitivně na Filipíny až v dubnu 1863. V tomtéž roce Francie svou pozici v jihovýchodní Asii posílila dosažením role protektorské mocnosti nad královstvím Kambodže v sousedství Kočinčíny.
Francouzská Indočína – krátce o vzniku a zániku
Zámořské dobrodružství Francie Napoleona III., které od deklarované ochrany katolických misionářů přerostlo ve zformování nové francouzské kolonie, mělo ještě za Napoleona III. svou návaznost, když si roku 1867 Francie vynutila na dvoře v Hue rozšíření své kočinčínské državy o další přilehlé provincie. Další expanze spadala již do éry 3. republiky ve Francii a, při zájmu o rozšířený a přímý přístup na čínské trhy, prvořadě směřovala do protilehlé části Vietnamu, povodí tonkinské Rudé řeky (viet. Sông Hông). Tyto aktivity Francouzů vedly k protestům Tu Ducova dvora, jakož i bojům francouzských sil (nakonec hlavně Cizinecké legie) s čínskými bandity a piráty, tzv. Černými vlajkami, aktivními v oblastech při Tonkinském zálivu a posílenými mnoha tchajpchingskými povstalci, jež se po své porážce stáhli z Číny – a, v letech 1883-85, i ke konfliktu Francie s čínským impériem. Zatím Francie v srpnu 1883, krátce po Tu Ducově smrti, přiměla nyní nikoliv tak vnitřně zajištěný nguyenský dvůr k uznání svého protektorátu nad Annamem a Tonkinem. Příznačné bylo, že toto byl nucen uznat i čínský císařský dvůr mírovou smlouvou s Francií roku 1885.
Foto: Francouzská mapa Dolní Kočinčíny ze 60. let 19. století zachycuje mj. celý prostor francouzské kolonie, nabyté v letech 1859-62 – tzn. provincii Bien Hoa (zcela ohraničená vpravo), provincii Gia Dinh s centrem v Saigonu (vlevo, jihozápadněji od ní) a provincii Dinh Anong s centrem v My Tho (dále vlevo, jihozápadněji), tak jako ostrovy zvané Pulo-Kondor v Jihočínském moři. Zbývající provincie, na mapě rovněž ohraničené, jsou dosud vedeny jako annamské. Můžeme si také povšimnout sousedství Francouzi ovládnutých provincií s Kambodžou, nad níž Francie roku 1863 dosáhla svého protektorátu. | Wikimedia Commons / Public domain
Vytvořenou tzv. Francouzskou Indočínu, zahrnující vedle vietnamských území také Kambodžu, ještě rozšířilo, a za napětí mezi Francií a Siamským královstvím, podmanění Laosu v roce 1893. Při přetrvávání možná spíše sporadického ozbrojeného protifrancouzského odporu v zemi v dalších desetiletích, charakterizovalo francouzskou správu od konce 19. století kupř. posílení své přímé moci na úkor domácích, vietnamských autorit, což se samozřejmě týkalo i teď prakticky loutkových panovníků z dynastie Nguyen.
Předzvěstí radikální změny se staly až okolnosti druhé světové války, s porážkou a německou okupací Francie, s japonskou okupací Indočíny, a pochopitelně, s aktivitami nacionalistického, prokomunistického Vietminhu. Když jeho předák Ho Či Min vyhlásil počátkem září 1945, v době kapitulace Japonska, v tonkinském Hanoji nezávislost tzv. Vietnamské demokratické republiky, a když se naopak Francouzi snažili svou svrchovanost v zemi obnovit (mimochodem, zpočátku s vojenskou pomocí Velké Británie a čínského Kuomintangu), příp. aspoň uchovat nějaký mocenský vliv, situace vyústila v indočínskou válku. Vnímána za její vyvrcholení z vojenského hlediska francouzská kapitulace v severovietnamské pevnosti Dien Bien Phu v květnu 1954, tím nadešel definitivní zánik Francouzské Indočíny, přetransformované zatím v prostor tzv. Francouzské unie.
Foto: Francouzská Indočína někdy kolem roku 1930. Můžeme poznamenat, že součástí tohoto útvaru (tehdy již s centrem nikoliv v Saigonu, nýbrž v Hanoji) byla v tomto období vedle vietnamských území Annam, Tonkin a Kočinčína, a dále Kambodže a Laosu, též drobná enkláva na jižním pobřeží Číny. | Wikimedia Commons / Public domain
Jak známo, Vietnam zůstal rozdělen na dva státy (přičemž v Jižním Vietnamu si do roku 1955 udržel rozhodující pozici Bao Dai, tehdy už v podstatě bývalý poslední císař z dynastie Nguyen) – a také jak známo, až po dalším velkém indočínském konfliktu, do něhož se s plnou intenzitou zapojily USA a jenž se změnil v jeden z vůbec největších konfliktů globální atmosféry studené války, byla země sjednocena pod severovietnamskou komunistickou vládu. Vrcholným momentem tu byl v dubnu 1975 pád jihovietnamského Saigonu – města, přejmenovaného pak na Ho Či Minovu počest, a města, jemuž o více než století dříve bylo souzeno stát se opěrným bodem pro příští francouzskou koloniální expanzi v zemi.
Zdroj: britannica; Johnson, S. M. (July 2013). France´s Nightmare in Indochina. Warfare History Network; Palanca Morales, F. J. Breve Reseña Histórica de la Expedición Militar Española a Cochinchina (1858-1863). Madrid 1998