V současné době, v reakci na celkové zvýšení bezpečnostních rizik v Evropě i na ukrajinský konflikt, Česká republika navyšuje své výdaje na obranu, které nyní dosahují 2 % HDP. Díky tomu jsou realizovány některé vojenské akvizice, které byly po léta odkládány, a je zvyšována i celková úroveň armády a její připravenost na možná ohrožení státu.
Foto: V současné době, i v reakci na ukrajinský konflikt a celkové zvýšení bezpečnostních rizik v Evropě, Česká republika navyšuje své výdaje na obranu, které nyní dosahují 2 % HDP | Ministerstvo obrany ČR
Zároveň se ale tato politika již stala terčem celé řady útoků a kritik. Především představitelé některých levicových stran dokonce hovoří o militarizaci České republiky – s tím, že takto vydané finanční prostředky by se daly využít v jiných oblastech, na sociální výdaje atd. Takto se vyjádřila např. europoslankyně K. Konečná z KSČM, resp. koalice Stačilo; podobné názory prezentovali i někteří představitelé Sociální demokracie a ČSSD. Lze přitom předpokládat, že především v souvislosti s blížícími se volbami do poslanecké sněmovny tyto hlasy zesílí, a budou se objevovat i v předvolební kampani. I proto by možná stálo za to se na tuto situaci předem připravit zodpovězením otázky – jde v případě České republiky skutečně o militarizaci? Je takovéto poukazování na militarizaci České republiky oprávněné?
Armáda – nedílná součást moderního státu
Armáda, resp. ozbrojené složky jsou nedílnou součástí každého relevantního státu. Samozřejmě, existují výjimky, jenže těmi jsou jen různé atypické, obvykle velmi malé státy, jako jsou Monako či Vatikán. Takovéto státy jsou ovšem obvykle chráněny nějakým jiným, obvykle výrazně větším státem (garantem bezpečnosti Monaka je Francie atd.). Přitom i mnohé výrazně menší státy, než je Česká republika mají kvalitní ozbrojené síly. Příkladem mohou být třeba pobaltské státy, což jsou země s omezenou populací. A přesto tyto státy systematicky budují své ozbrojené síly, které navíc dnes, tváří tvář možné ruské agresi, výrazně posilují. Obdobně ale posiluje svou armádu i třeba podobně velké Slovinsko, které je přitom v mnohem komfortnější situaci. Dokonce i maličké Lucembursko má malou, ale kvalitní armádu, a navíc nadstandardně přispívá do NATO.
De facto každý stát tak má svou armádu. To znamená, že v jeho ozbrojených složkách slouží určité procento občanů. Nutno říci, že to procento je pokaždé jiné, a u demokratických zemí počet příslušníků ozbrojených sil obvykle nedosahuje ani jednoho procenta obyvatelstva. Stejně tak to znamená, že každý stát na tuto armádu vydává určité procento státních výdajů, opět s tím, že toto procento je pokaždé trochu jiné, což je dáno i specifickými potřebami státu. Každý stát je tak do jisté míry militarizován, každá rozumná politická reprezentace si uvědomuje, že je třeba mít zajištěnou bezpečnost země, což přitom mohou zajistit jen ozbrojené složky státu, armáda.
Militarizace státu
Militarizace státu ale představuje něco jiného. Militarizace znamená, že veškerá pozornost státu je soustředěna na budování ozbrojených sil, na armádu, je to pro něj hlavní priorita. Na budování ozbrojených sil jsou určeny co nejvyšší prostředky, a to i na úkor ostatních odvětví státu, na úkor ekonomické prosperity země. Armáda má ve státě hlavní slovo, je nadřízena civilní státní správě. De facto tak dochází k tomu, že „armáda neslouží státu, ale stát slouží armádě.“
Pojem militarismus máme nejčastěji spojován s pruským militarismem, symbolizovaným někdejším pruským králem Fridrichem Vilémem I, nazývaným pro svou politiku „vojákem-králem.“ Právě Friedrich Vilém I postupoval výše zmíněným postupem, a dalo by se říci, že on sám výrazně přispěl k definování základních principů militarismu. Jeho vojenské reformy byly spojené především se zavedením branné povinnosti, povinné vojenské služby. I to je velmi důležité – militarizace bývá obvykle spojena s povinnou vojenskou službou. Každý občan je tak vnímán především jako potenciální voják. Díky systému povinné vojenské služby stát získává velké množství vycvičených vojáků, které lze v případě potřeby snadno a rychle povolat.
Pro militaristickou politiku Friedricha Viléma I bylo ovšem příznačné i výrazné navýšení počtu vojáků v činné službě, což je ale dáno právě zavedením povinné vojenské služby, kdy vždy část občanů prodělává vojenský výcvik. Zatímco před realizací reforem Friedricha Viléma I sloužilo v ozbrojených silách cca 30 000 vojáků, po jejich realizací došlo k navýšení na 83 000 vojáků. Vzhledem k tomu, že tehdejší malé Prusko mělo jen 2,5 milionu obyvatel, v ozbrojených silách sloužilo cca 4 % obyvatelstva.
Obdobně tak se fatálně zvýšily i výdaje na armádu. Tehdejší Prusko vydávalo na armádu více než 70 % svého národního důchodu. Důležité byly i společenské politické změny. Armáda se vyšvihla na první místo ve společnosti. Armádní důstojníci byli nadřazeni všem ostatním stavům, i šlechtě (ze které ovšem někteří pocházeli), ale i představitelům státní správy. Armádě, ozbrojeným silám tak byl de facto podřízen veškerý život země.
Podobným, novodobým příkladem zmilitarizovaného státu je dnešní Severní Korea. Také Severní Korea klade na budování ozbrojených sil maximální důraz. To, že armáda je na prvním místě, je zmiňováno v nejvyšších státních dokumentech, ale i v ideologii vládnoucí Korejské strany práce. Proto Severní Korea i přes svou chudost vydává na armádu obrovské částky. Přesné sumy nejsou známy, podle kvalifikovaných odhadů Severní Korea vydává na obranu 22–25 % svého HDP, podle některých odhadů až 30 % HDP.
V důsledku toho je severokorejská armáda obrovská, čítá 1,28 milionu obyvatel. To činí něco víc než 4 % populace. Tedy hodnotu podobnou, jaká byla v případě někdejšího vilémovského Pruska. V takových případech lze hovořit o skutečné militarizaci země. Nikoliv však v případě dnešní České republiky, kdy v ozbrojených složkách slouží necelých 30 000 vojáků, tedy necelých 0,3 % populace, a kdy stát vydává na obranu dosud ani ne 2 % HDP. Jde zjevně o něco nesrovnatelného, a proto není na místě hovořit o militarizaci České republiky.
2 % HDP – minimum pro obranu země
Do jisté míry tedy nejde ani tak o skutečnou militarizaci země, ale spíše o stupeň militarizace. Týká se to především vojenských výdajů a jejich poměru vůči státnímu rozpočtu, respektive vůči HDP, protože jak se i v tomto případě ukazuje, o peníze jde až na prvním místě.
Každé alespoň trochu pragmatické politická reprezentaci, ale i každému rozumnému občanovi by ale mělo být zřejmé, že zajištění obrany je nedílnou součástí povinností každého státu, a že tedy každý stát musí vyčlenit na obranu země alespoň elementární, minimální prostředky. Za takovouto elementární úroveň lze přitom požadovat 2 % HDP. Zde je třeba říci, že ona často zmiňovaná 2 % HDP na obranu nejsou nějakým diktátem Bruselu, diktátem NATO. Nejde také o umělý konstrukt. Jde o výsledek poměrně rozsáhlých výzkumů, které započaly v době studené války, příznačné právě vysokými vojenskými výdaji. Právě jim se chtěly politické reprezentace vyhnout, a proto hledaly nějakou optimální úroveň vojenských výdajů. Jako minimální úroveň vojenských výdajů pro skutečně efektivní rozvoj ozbrojených sil byla definována úroveň 2 % HDP – s tím, že velikost, ale i struktura HDP je u každé země trochu jiná.
Samozřejmě, na obranu lze vydávat i méně – důkazem je třeba i Česká republika, ale také celá řada zemí NATO. Jenže praktické zkušenosti jasně ukazují, co takováto politika způsobuje. Rozpor mezi potřebami ozbrojených sil a nedostatečnou výší vojenských výdajů totiž vede k utlumování schopností, a stejně tak i k vytváření vnitřního dluhu. Ten se přitom logicky rok od roku navyšuje, armády si jej neustále před sebou valí. Problémem je, že tento přístup v určité chvíli narazí na hranici, kdy už to dál takto praktikovat nelze.
Ještě větším problémem je, že takový kritický okamžik obvykle nastane tehdy, dojde-li k ohrožení státu. Typickým příkladem mohou být opět některé státy NATO včetně České republiky, které vydávaly na obranu třeba jen kolem 1 % HDP a nedbaly varovných hlasů, které upozorňovaly na chybnost takovéto politiky. Jenže pak přišla ruská agrese vůči Ukrajině, která obnažila veškeré nedostatky ozbrojených sil. Na to ovšem už bylo nutno reagovat, a to šlo pouze okamžitým radikálním zvýšením výdajů na obranu. Takovéto rychlé zvýšení výdajů na obranu je sice možné, problémem ale je, že vždy si vyžaduje víc peněz, než kdyby dané prostředky byly na obranu vydávány každoročně, případně by byly jen pozvolna navyšovány. Tato politika se proto silně nevyplácí.
Typickým příkladem takové politiky může být třeba Nizozemí, které svého času v důsledku nedostatečných výdajů na obranu kolem 1 % HDP bylo nuceno zrušit své tankové vojsko. Nizozemské tanky Leopard 2 byly následně prodány do zahraničí – jenže hluboko pod svou pořizovací cenou. Nejhorší ovšem bylo, že v návaznosti na kompletní zrušení tankového vojska nizozemská armáda ztratila i příslušné schopnosti, a především ztratila tankové experty. Dnes, po ruské agresi vůči Ukrajině nizozemská armáda bude i v návaznosti na celkové navýšení výdajů na obranu své tankové vojsko obnovovat. Jenže toto obnovení celého druhu vojska (s příslušnými schopnostmi) bude stát výrazně více, než kdyby si Nizozemí tankové vojsko zachovalo! Na tom je dobře patrné, jak se politika úspor za každou cenu, a především rušení celých druhů vojsk nevyplácí. Z tohoto pohledu se ukazuje, jak prozíravé bylo, když si AČR ponechala aspoň jeden tankový prapor vyzbrojený tanky T-72M4 CZ – tankisté sice jezdili na starších tancích, ale zachovali si své zkušenosti, schopnosti, které dnes s příchodem nových tanků jen rozvíjejí. A lze připomenout, že i ono zachování pouhého jednoho praporu bylo předmětem rozsáhlé kritiky, a mnozí navrhovali tankové vojsko zcela zrušit.
I z toho vyplývá, že mnohem lepší je udržovat vojenské výdaje na zhruba stejné hranici, a to nikoliv v absolutních částkách, ale právě ke vztahu k HDP. Výdaje na obranu pak samozřejmě kolísají v návaznosti na hospodářský růst, na celkové příjmy státního rozpočtu. Jako v mnoha směrech optimální úroveň (postačující pro rozvoj ozbrojených sil, ale zároveň nezatěžující státní ekonomiku) vojenských výdajů lze považovat 2 % HDP.
Je třeba podotknout, že mnohé státy našeho regionu vzhledem k současnému zvýšení bezpečnostních rizik na obranu vydávají výrazně více. Například Polsko vydává na obranu cca 4,5 % HDP. Obdobné výše dosahují i výdaje na obranu u pobaltských států, u kterých je pravděpodobnost přímého ohrožení ze strany Ruska výrazně vyšší. Ne vždy jsou ale tak vysoké výdaje na obranu ku prospěchu věci, a výdaje v této výši navíc již částečně deformují ekonomiku státu.
Lze také připomenout, že Česká republika již v minulosti běžně vydávala 2 % svého HDP na obranu. V devadesátých letech, dávno po demokratizačních změnách a po svém osamostatnění, Česká republika udržovala své vojenské výdaje na zhruba této úrovni či dokonce o něco vyšší. Důvodem těchto výdajů přitom byl fakt, že Česká republika tehdy ještě nebyla členem NATO, a také občanská válka v geograficky blízké bývalé Jugoslávii. A je třeba říci, že tomu bylo bez větších komplikací, bez nějakých zásadních ekonomických dopadů. Až později, v návaznosti na náš vstup do NATO, se tehdejší politická reprezentace ČR dala do jisté míry uchlácholit zajištěním naší bezpečnosti členstvím v NATO – zjevně bez pochopení toho, že i my coby členský stát se na této obraně NATO musíme podílet. Bylo to přitom v době po známých teroristických útocích na New York z 11. září 2001, kdy přitom bylo patrné, že se to dotýká i nás, a že celé NATO se musí připravovat na zvýšená bezpečnostní ohrožení. Právě dnes se tak musíme potýkat s následky této nezodpovědné politiky.
U dnešní AČR lze přitom ocenit, že se naučila s přidělenými penězi zodpovědně hospodařit. Jistě, asi vždy by se našel prostor k vylepšování. Ale rozhodně už nedochází k tak problematickým akvizicím, jakou byla nekoncepční modernizace tanků T-72 nebo předražený nákup bitevníků L-159. Dnešní armádní akvizice (nákup nových BVP CV-90 atd.) jsou mnohem vydařenější; jsou ekonomicky, ale i technicky lépe provedené. Jistě, tyto akvizice představují částky v hodnotě miliard, a laika by napadlo, že by se tyto peníze daly využít i jinde. Důležité ale je, že se tyto akvizice pohybují v rámci běžného armádního rozpočtu, v rámci celkem rozumných vojenských výdajů. Jsou navíc investicí do naší bezpečnosti, do nás samých.
Z výše uvedeného je patrné, že ona 2 % HDP nejsou nijak přehnaná, a že tedy nejde o žádný výraz militarizace země. Stejně tak představě militarizace neodpovídá ani počet příslušníků ozbrojených sil, potažmo jejich postavení ve společnosti. O militarizaci by se dalo mluvit ve výše zmíněných případech, kdy je potřebám ozbrojených sil podřízen prakticky celý život země, a kdy jsou na armádu a na zbrojení vydávány částky převyšující 20 % HDP, tedy částky zhruba desetinásobné. Navýšení vojenských výdajů na hranici 2 % HDP tak lze vnímat spíše jako jakýsi návrat k normálnímu stavu, návrat k zdravému rozumu, který nám říká, že každý stát musí myslet na svou obranu, a že na tuto obranu je také třeba vydávat adekvátní částky. Vzhledem k dnešní bezpečnostní situaci v Evropě je to důležitější víc než kdy dříve.
Zdroj: Ministerstvo obrany ČR