Od 15. století bylo území dnešní Ameriky ve skutečnosti ve vlastnictví Evropy. Hlavními koloniálními zeměmi byly Portugalsko, Francie, Španělská a Britské impérium. Než Amerika získá nezávislost, bude to trvat ještě více než století.
V 17. století se na jihu severní Ameriky konal zemědělský boom. Půda byla úrodná a vznikalo velké množství polí a farem, což vyžadovalo velké množství pracovní síly. Z počátku se nejednalo o africké černochy, ale o takzvané smluvní služebníky. Jednalo se o lidi, kteří podepsali kontrakt na práci v Americe, nejčastěji na období 3-7 let, bez nároku na honorář, ovšem s dopravou, ubytováním, ošacením a jídlem zdarma. V 17. století dva ze tří Angličanů v severní Americe byli právě smluvní služebníci. Na rozdíl od otroků ovšem jejich služba byla vázaná časem a po uplynutí kontraktu jim byla dána svoboda a kolikrát i peníze, či nářadí, aby se mohli živit sami na sebe.
Foto: Trh s otroky v Zanzibaru. Nejvíce otroků bylo nakoupeno od černošských otrokářů. | Wikimedia Commons / Public domain
To však stále bylo málo. Jak probíhal průzkum Afriky, začali Evropané narážet i na africké obchodníky s otroky. Evropané buď otroky kupovali od afrických otrokářů, či do otroctví uvrhli ty, které porazili. Byly vytvořeny i speciální otrokářské lodě pro převoz co nejvíce otroků.
Před naloděním otroků kapitán lodi otroky zkontroloval. Nechal je hýbat prsty, rukama, nohama, aby se ujistil, že nemá nic zlomeného, zkontroloval i chrup. Čím méně zubů otrok měl, tím menší byla i jeho cena. Cena otroka se nejčastěji nevyjadřovala penězi, ale komoditou. Jeden otrok stál tehdy stejně, jako 100 galonů (cca 378 litrů) rumu, nebo 100 liber (cca 45 kilogramů) střelného prachu, nebo 18-20 dolarů. Ženy do 25 let stály plnou cenu, starší 25 let, nebo těhotné, měly menší cenu, standardně o čtvrtinu méně. Otrokářská loď měla standardně dvě patra. Do nejnižšího byli umístěni muži, do prostředního ženy a děti byly ponechány na palubě. Otrokářské lodě byly různé velikosti. Ty menší byly schopny přepravit 200 otroků, ty největší ale i 500 či 600 otroků.
První afričtí otroci byli do Ameriky přivezeni v roce 1616. během následujících 50 let prakticky vytlačili smluvní služebníky, neboť otroci byli méně nákladní a sloužili celý život. Nejčastěji s jednalo o otroky ze západní Afriky, méně často o Afričany z centrální, nebo severní Afriky.
Cesta přes oceán byla pro otroky velice náročná. Samotná cesta trvala 3-4 měsíce a po celou dobu byli otroci spoutáni v přeplněném podpalubí. Podmínky také byly velice nehygienické, otroci neměli k dispozici žádnou toaletu, a tak vykonávali potřebu na zem. Vody a jídla byl také nedostatek. Množily se tedy i nemoci, průjmy, kurděje, horečky či úplavice, které si vyžádaly nesčetná úmrtí. Mladé dívky byly často znásilňovány a mužům byly trhány nehty, aby si navzájem netrhali kůži.
Foto: Schéma otrokářské lodi. Účelem bylo vměstnat co nejvíce lidí na co nejmenší plochu. | Wikimedia Commons / Public domain
Po příjezdu do Ameriky čekaly otroky „malé lázně“. Přeživší byli ošetřeni, vykrmeni a ošaceni tak, aby byli schopní prodeje. Otroci se prodávali na speciálních otrockých trzích a cena se v průběhu času měnila. Například v roce 1795 stál dovezený Afričan 300 dolarů, v roce 1849 již 900 dolarů a v předvečer občanské války dokonce 1 500-2 000 dolarů. Pro představu, v roce 1840 si zkušený kovář byl schopen vydělat až 2 dolary denně. Otroci byli dováženi hlavně pro tabákové a bavlníkové plantáže na jihu. Pracovní den otroků (18-19 hodin denně) byl delší než pracovní den svobodných lidí (10-13 hodin denně). Na noc byli otroci zamykáni, aby se zabránilo útěkům. Útěky se ovšem stávaly čím dál častěji, a tak byl v roce 1850 přijat zákon, který dovoloval hledat uprchlé otroky po celém kontinentu, a to i ve státech, kde bylo otroctví zakázáno. Aby mohl být jakýkoli otrok uznán za uprchlého, stačilo, aby každý běloch „přísahal“, že se jedná o jeho uprchlého otroka. Průměrná délka života otroka v takových podmínkách byla pouhých 7-10 let. Ti, kteří sloužili jako sluhové, kuchaři či chůvy na tom byli mnohem lépe.
Otroci neměli žádná práva a svobody a byli považováni za majetek majitele: stejný majetek jako například kůň ve stáji. Majitel si s nimi tedy mohl dělat, co chtěl. Otrokům bylo zakázáno učit se psát, číst nebo jakkoli prokazovat své schopnosti, například nesměli cestovat ve skupinách více než 7 osob bez doprovodu bílé osoby. Pokud byl ve Virginii otrok přistižen na ulici po 21:00, byl automaticky odsouzen k smrti.
Někteří otroci ovšem dostávali i zaplaceno a to pokud „měli to štěstí“, že se stali majetkem státu Jižní Karolína, Louisiana, nebo Mississippi. V Jižní Karolíně dostával otrok na plantáži či farmě odměnu 5 dolarů měsíčně, otrok v průmyslu 5-10 dolarů měsíčně a otročtí opraváři a mechanici až 20 dolarů měsíčně. V Louisianě a Mississippi dostávali otroci paušálně 50 centů denně.
Foto: Otroci nejčastěji pracovali na bavlníkových či tabákových plantážích | Wikimedia Commons / Public domain
V průběhu 18. století došlo k nejméně 150 povstáním otroků. Téměř každá plantáž měla svůj vlastní sklad zbraní a udržovala početné bezpečnostní oddíly pro případ povstání. K jednomu z největšímu povstání došlo v roce 1739 v Jižní Karolíně, tehdy se vzbouřilo zhruba 80 afrických otroků za účelem utéct do španělské Floridy. Povstání se ovšem nepovedlo, i tak se ovšem povstalcům podařilo spálit několik domů a většinu úrody a zabít zhruba 40 plantážníků a strážců. Cesta otroků za stejná práva byla ovšem ještě velice dlouhá a stejná práva jako běloši dostali černoši až po roce 1960.
Zdroj: Diletant Media, Library of University of Missouri