Během 2. světové války se ve všech armádách děla zvěrstva, která nemají omluvu. Některé státy se dopouštěly více, jiné méně závažných zločinů. Výjimkou nebylo ani Dánsko, které nutilo německé válečné zajatce hledat a zneškodňovat zakopané miny.
Foto: Němečtí zajatci vyhledávají zakopané miny | Wikimedia Commons / Public domain
Dánsko bylo Němci považováno za velmi strategické místo. Tamní písčité pláže a nížinatá krajina byly ideální podmínky pro uskutečnění případné invaze. A přesně toho se Němci báli. Všechny pláže tedy Němci hustě zaminovali, a to jak protipěchotními, tak protitankovými minami.
Po osvobození začala dánská vláda přemýšlet, co s tím. Řešení bylo nalezeno velmi rychle – miny odklidí ten, kdo je tam položil. Člověk by si pomyslel, že se jedná o logické řešení. Ovšem ne z právního hlediska. Jelikož Dánsko podepsalo v roce 1929 Ženevskou konvenci, mělo by se touto konvencí i řídit. Konvence nařizuje, že žádný válečný zajatec nesmí být ohrožen na životě. A hledání min bylo velice riskantní povolání.
Dánsko tedy německé zajatce nazvalo „odzbrojené nepřátelské síly“. Díky tomuto slovíčkaření se již nejednalo o válečné zajatce, nýbrž o odzbrojeného nepřítele. Družstvo pro vyhledávání min bylo nazváno Minenkommando Dänemark a bylo do něho přiřazeno asi 2600 německých zajatců. Většinou se jednalo o mladé a nezkušené muže a seniory v uniformách. Nikdo z nich neměl žádné zkušenosti se zneškodňováním min. Dánská vláda ovšem myslela i na to. Všichni zajatci absolvovali třídenní rychlokurz, kde jim britští pyrotechnici ukázali, jak by se taková mina měla zneškodnit.
Foto: Němečtí zajatci dokazovali svou odvedenou práci pochodováním přes zneškodněné minové pole | Wikimedia Commons / Public domain
Zajatci byli následně vysláni na zaminovanou pláž, kde měli za úkol miny zneškodnit. Zajatci se setkávali převážně se třemi typy minových polí – protipěchotní pole, kombinované pole (protipěchotní a protitankové) a náhodně rozmístěná pole. Zatímco u prvních dvou zmíněných polí existovali plány, u posledního nikoliv. Ne vždy byly ovšem plány minových polí přesné.
Foto: Německá protitanková talířová mina T. Mi. 35 | VHÚ
Zajatci odstraňovali miny tak, že se pomalu plazili po pláži a bodáním do písku detekovali zakopanou minu. Pokud na nástrahu narazili, nejdříve ji museli odkrýt a následně opatrně zneškodnit vyjmutím roznětky. Po zneškodnění všech min museli zajatci v rojnici projít celou pláž, aby demonstrovali, že žádnou minu nevynechali. Po celou dobu na ně dohlíželi britští vojáci spolu s dánskými důstojníky.
Dánská vláda o těchto činech tvrdila, že je „odzbrojený nepřítel“ konal dobrovolně, což samozřejmě nebyla pravda. Pravda ovšem vyplula na povrch, když scénárista a režisér Martin Zandvliet začal hledat o těchto praktikách detaily pro svůj film. Film V písku – Příslib svobody, který vyšel v roce 2015.
Foto: Německá protipěchotní šrapnelová mina Sprengmine 44 | VHÚ
Minenkommando Dänemark za celou svou dobu působnosti zneškodnilo 1,4 milionu min. Během odminování bylo zabito 149 zajatců, dalších 300 jich bylo zraněno. Zraněni byli i tři dánští důstojníci. Nutno podotknout, že stejné praktiky užívali také například Francouzi, kteří používali přes 20 tisíc zajatců k zneškodnění německých i spojeneckých minových polí.
Zdroj: britannica