Na počátku 20. století vládly mořím dreadnoughty. Byly to výkonné bitevní lodě nové generace, které okamžitě učinily vše předchozí zastaralým. Krátce po první světové válce ovšem zásadním způsobem, který nebyl do prvního střetnutí na první pohled zřejmý, přišly o své výsadní postavení ve prospěch letadlových lodí.
Foto: Britská bitevní loď HMS Dreadnought | Adam Cuerden – U.S. Naval Historical Center / Public domain
Nový koncept bitevní lodě vytvořili Britové s HMS Dreadnought Královského námořnictva. Tato loď definitivně změnila konstrukci bitevních lodí. Ty běžně nesly mnoho děl různých velikostí, umístěných tam, kde bylo místo, přičemž priorita byla kladena na menší děla, protože se očekávalo, že bitvy budou probíhat na krátkou vzdálenost, kde velká, pomalu střílející děla byla méně užitečná.
Zbraně na bitevních lodích byly z velké části zaměřovány obsluhou, nikoliv z centralizovaného systému řízení palby. To způsobovalo zběsilou a nekontrolovanou palbu, která byla v podstatě námořní verzí střelby naslepo („spray and pray“ střílej a modli se), kdy se zkrátka doufalo, že některé výstřely zasáhnou cíl. Lodě této éry také používaly pohon na uhlí, takže byly pomalé a produkovaly oblaka hustého dýmu, která mohla prozradit polohu flotily ještě předtím, než se lodě objevily na obzoru. Tzv. „zauhlování“ bylo náročnou a zdlouhavou činností a operační rádius loďstev byl omezený.
Loď HMS Dreadnought (což znamená „Neohrožený“), uvedená do služby v roce 1906, okamžitě všechny předchozí bitevní lodě deklasovala. Místo chaotického uspořádání výzbroje kladla konstrukce Dreadnoughtu důraz na velká a přesná děla pro použití proti nepřátelským lodím, známá jako „all-big-gun“ (všechna děla velká). Nesl deset 12palcových (305mm) děl umístěných v pěti věžích, z nichž tři byly umístěny na ose lodi a dvě na bocích. Děla byla řízena centrálním ovládáním palby a schopnost vypálit z jediné lodi salvu osmi 12palcovými děly byla dosud nevídaná. Starší lodě měly taková děla nejvýše čtyři. Přidáme-li propracování systému řízení palby i výkon a přesnost děl Mark X, HMS Dreadnought se mohl směle postavit násobné přesile dosavadních bitevních lodí.
Dreadnought také znamenal revoluci v pohonu, protože byl první velkou lodí, která používala parní turbíny poháněné nikoli uhlím, ale naftou. Ty byly mnohem účinnější, palivo bylo logisticky jednodušší přepravovat a skladovat, ale hlavně díky nim byl Dreadnought rychlejší než jakákoli velká bitevní loď před ním. V době, kdy vstoupil do služby, mělo Královské námořnictvo díky němu zbraň schopnou přesně střílet na jakoukoli jinou bitevní loď z mnohem větší vzdálenosti a uniknout v případě potřeby díky vyšší rychlosti. Tato velká loď se stala symbolem síly a vyvolala po celém světě závody v námořním zbrojení. Každá námořní mocnost chtěla Brity dohnat.
Vliv, který loď měla, byl tak silný, že každá bitevní loď postavená v této generaci bude známá jako „dreadnought“ a vše, co bylo postaveno před ní, bylo od té chvíle známo jako „pre-dreadnought“. Ironií osudu je, že závody ve zbrojení, které dreadnought vyvolal, způsobily, že jen o několik let později sám zastaral díky novějším zahraničním a britským konstrukcím. V roce 1912 se Britové opět dostali na vyšší úroveň s bitevními loděmi třídy Orion. Ty nesly ještě větší 13,5palcová (343mm) děla, všechna umístěná na středové linii. A tak to šlo dále až k japonským kolosům třídy Jamato ze 30. let – kromě fines konstrukce kýlu, pancéřování a řešení například protiletadlové výzbroje, je ale stále řeč o stejném typu bitevní lodi s vylepšovanými parametry.
Nová třída Orion lépe rozmístila hlavní věže, kdy byla jedna věž umístěna za druhou a nad ní, což jim umožňovalo oběma zasáhnout cíl ve stejném směru („super-firing“). Tato třída byla označována jako „superdreadnoughty“. Bitevní lodě postavené podle podobných specifikací se opět nazývaly superdreadnoughty, tedy prakticky všechny následující. Mnoho prvních dreadnoughtů bylo použito v první světové válce. Krátce po válce v roce 1922 podepsali vítězní spojenci Washingtonskou námořní smlouvu, která omezovala výstavbu bitevních lodí, křižníků a letadlových lodí. Tato smlouva závody v námořním zbrojení, které se očekávaly po první světové válce, zpomalila, ale jen na několik let.
Po podpisu smlouvy se mnoho států rozhodlo své rychle stárnoucí rané dreadnoughty vyřadit z výzbroje. Mnohé z nověji postavených superdreadnoughtů byly zachovány a dočkaly se akcí během druhé světové války, jako například dodnes zachovaný USS Texas.
Název dreadnought se začal přestávat používat ve 20. letech 20. století, protože většina bitevních lodí v té době již odpovídala specifikacím. Jak bylo řečeno, vývoj vyvrcholil v podobě bitevních lodí Jamato a Musaši, které byly nejtěžšími a nejsilněji vyzbrojenými bitevními loděmi, jaké kdy byly postaveny, nesly devět 19palcových (460mm) děl a měly výtlak přes 71 tisíc tun, což je více než trojnásobek výtlaku původního HMS Dreadnought. Posledním postaveným (super)dreadnoughtem byl HMS Vanguard, uvedený do služby v roce 1946 (stavba byla zahájena v roce 1941).
Zdroj: warhistoryonline.com