Říšksý Heinrich Himmler byl klíčovým mužem Třetí říše. K jeho mnoha významným funkcím, které zastával, přibyla v lednu roku 1945 další – stal se vrchním velitelem skupiny armád Visla. Pilný úředník a kariérní politik dostal ze dne na den celou armádní skupinu na nejklíčovějším místě východní fronty.
Skupina armád Visla vznikla krátce po divoké hádce, která se uskutečnila 9. ledna 1945 mezi Heinzem Guderianem a Adolfem Hitlerem. Zatímco Hitler byl přesvědčen, že Rusové jsou vyčerpaní, protože v předchozích bojích vykrváceli, Guderian tvrdil, že se blíží masivní sovětský útok přes Vislu přímo na Berlín. „Východní fronta je jako domeček z karet. „Pokud bude prolomena v jednom bodě, všechny ostatní se zhroutí, protože 12 a půl divize je na tak rozsáhlou frontu příliš málo,“ řekl neústupný Guderian zuřícímu Hitlerovi. O pouhé tři dny později Sověti spustili Viselsko-oderskou operaci, převálcovali německé pozice a fronta skutečně začala rychle hroutit.
Foto: Projev Heinricha Himmlera k Volkssturmu, 1944 | Wikimedia Commons / Public domain
Na tuto situaci uprostřed všeobecného rozvratu reagoval Hitler tím, že nařídil vznik nové skupiny armád Visla. Do jejího čela postavil právě Heinricha Himmlera, protože v té době již zcela ztratil důvěru v generály Wehrmachtu. Himmler byl z jeho pohledu nezpochybnitelně loajální a to považoval v rámci narůstající krize za nejdůležitější předpoklad. Že Himmler v poli nikdy ničemu nevelel (pokud nepočítáme jeho několikadenní angažmá v čele Skupiny armád Horní Rýn), mu až tak důležité nepřipadalo.
Podle autora biografie o Himmlerovi Peterovi Longerichovi, o něm jeho podřízení tvrdili, že v sobě nemístný a iluzorní optimismus a víru, že Rudou armádu lze pevně zadržet a pak dokonce zatlačit protiofenzívou. Ve skutečnosti vojenským otázkám absolutně nerozuměl. Jeho pravá ruka a náčelník štábu plukovník Hans-Georg Eisman prohlásil, že „vést s ním diskusi o vojenských záležitostech bylo něco podobného, jako když slepec popisuje barvy. Jestli něco mohlo Himmlera opravdu vytočit, tak když mu někdo kladl přímé a kompetentní otázky. V takových chvílích se uchyloval k propagandistickým a ideologickým tvrzením a ničím nepodloženým úvahám.
Tato situace nastala například na konci ledna, když přišlo hlášení, že sovětské tankové oddíly již dosáhly Landsbergu an der Warthe (dnešní Grozów). Himmler nařídil okamžitý protiúder, pro který určil jediný těžký tankový prapor. Ten ale nebyl k dispozici a musel by se složitě přesouvat na frontu vlakem, což se Himmlerovi snažil vysvětlit celý jeho důstojnický sbor. Himmler ale blábolil, že německé tanky zaženou bolševiky a prosadil svou. Tankový prapor byl napaden ruskými letadly již při přesunu vlakem na frontu vůbec nedorazil. Himmler rudý vzteky požadoval okamžité zastřelení velitele praporu, od čehož ho s vypětím všech sil odradili jeho důstojníci.
Himmlerův styl velení byl vůbec velmi svérázný. Nezvyklé bylo již to, že zřídil své velitelské stanoviště ve svém zvláštním vlaku, který měl ovšem jedinou telefonní linku. Řídit armádní skupinu pomocí jediného telefon je šílený nápad. Himmler neměl ani žádný signální oddíl, spojky, nebo dopravní oddíl. Jeho komunikace s armádou tak byla značně chaotická. To ale Himmlerovi nevadilo, protože se o takové podružnosti nestaral a velení celého uskupení hodil na Eismana. Když se něco nepovedlo, což bylo prakticky vždy, řval na Eismana. Když za ním jednou Eisman přišel s tím, že nelze velet, když má staré operační mapy, Himmler ho s takovou prkotinou jednoduše vyhodil. Eisman však neměl takové kompetence, aby požadoval doplnění armády nebo výzbroje, takže toho v tomto směru mohl dělat jen málo.
Foto: Hitler ve štábu skupiny armád Visla po odchodu Himmlera | Wikimedia Commons / Public domain
O co méně Himmler dbal na strategické a taktické aspekty řízení armády, o to více ho zajímala disciplína a morálka. Hned po nástupu vydal zákaz jakéhokoliv ústupu odkudkoliv, což bylo v souladu s Hitlerovou doktrínou. Přidal k tomu pouze to, že kdo zákaz poruší, bude ihned zastřelen. Zřídil síť polních soudů a různých létajících komisařů, kteří popravovali velitele i prosté vojáky, často za naprosté nesmysly. Množství poprav a polních soudů se za jeho působení dramaticky zvýšilo v porovnání s jinými armádními skupinami.
Další věc, o kterou Himmler na frontě velmi dbal, bylo jeho vlastní pohodlí. Jeho každodenní ranní rutina obsahovala opulentní snídani, koupel a masáž. Velet začal až po půl jedenácté dopoledne, to té doby ho nesměl nikdo rušit, a to i kdyby se na frontě dělo cokoliv. Navíc na řízení armády neměl vlastně čas, protože v té době stále ještě spoustu dalších povinností coby šéf SS, ministr vnitra a velitel Záložní armády. I věcem spojeným s těmito funkcemi se musel věnovat i uprostřed válečných operací. Celkově věnoval práci pro armádu zhruba jen čtyři hodiny denně, kdy se zajímal opět hlavně o morálku a prohřešky proti disciplíně.
Situace byla z dlouhodobého pohledu naprosto neudržitelná. Skupina armád Visla nedokázala Sověty zadržet, ale to nejhorší mělo teprve přijít. Hitler totiž naplánoval mohutnou protiofenzivu Sonnenwende (Slunovrat), ve které měla mít hlavní úlohu právě Himmlerova armáda. Deset divizí mělo napadnout vysunuté křídlo 1. běloruského frontu, obklíčit ho a zcela zničit. Šlo o jednu z mnoha utopických operací, které od počátku neměly nejmenší šanci na úspěch. A už vůbec ne s velitelem, jakým byl Himmler.
To si uvědomoval i Guderian, který se kvůli tomu opět pohádal s Hitlerem, když mu tvrdil, že Himmler žádnou rozsáhlou ofenzivu prostě vést nemůže a Himmlera by měl úplně zbavit velení. Hitler tedy neochotně svěřil velení nad operací zkušenému generálu Waltheru Wenckovi. Operace Slunovrat dopadla absolutní katastrofou i pod jeho velením, Himmler byl sice částečně z obliga, ale celková situace už na něj těžce dopadala. Navíc Hitler ho obviňoval, že nedokáže plnit jeho rozkazy, z porad s ním se vracel Himmler v těžkých depresích. V březnu se uchýlil do nemocnice SS v Hohenlychenu, protože onemocněl angínou. To byla poslední kapka a Hitler ho 20. března zbavil velení a armádu svěřil zkušenému harcovníkovi Gotthardu Heinricimu. Tím frontové angažmá Heinricha Himmlera definitivně skončilo.
Co si z celého příběhu vzít? Hitler udělal to, co dělá mnoho diktátorů, tedy že do významného velitelského postu poslal člověka, jehož jedinou vlastností je loajalita. Pokud by byl Himmler jenom trochu soudný, nikdy by se do něčeho podobného nepustil, jenže on bažil po stále větší moci, navíc se chtěl zapsat do dějin i jako vojevůdce. Jeho naprostá nekompetence byla samozřejmě hlavním důvodem tristního výsledku jeho armády, na druhou stranu je pravda, že přišel v době, kdy už byla situace katastrofální a nebylo možné s ní nic reálně udělat. Ani sám Guderian by v lednu 1945 už Rusy nedokázal zastavit.
Zdroj: Peter Longerich, Úplná historie říšského vůdce SS, Praha, 2020