Ďáblova loď HMS Jersey: V podpalubí umučili tisíce Američanů

Spojené státy slaví 250 let nezávislosti, její zrod však doprovázelo jedno z nejhorších zvěrstev dějin. Zatímco na pevnině zuřila válka, v britských vězeňských lodích smrti se odehrával mnohem větší masakr. V agónii na lodích jako HMS Jersey zahynulo dvakrát více Američanů než v přímém důsledku britských zbraní.

Tento krutý příběh se začal psát hned v létě roku 1776. Zatímco ve Filadelfii politici podepisovali slavný dokument, britská armáda se s obrovskou silou vylodila u New Yorku, Washingtonovy muže porazila a strategické město i s Long Islandem obsadila. Britské velení však vzápětí začalo čelit nečekanému logistickému problému. Do jejich rukou padaly tisíce zajatých amerických vojáků i civilistů, kteří odmítli přísahat věrnost britské koruně, a okupanti je neměli kam zavřít. Tehdy přišli s chladnokrevným plánem. Vzali stará, odstrojená a hnijící válečná plavidla, zbavili je stěžňů a zakotvili je u pobřeží jako plovoucí žaláře.

Nešlo však o pouhé vězení, ale o záměrně konstruovanou zbraň psychologického nátlaku. Lodě kotvily tak blízko břehu, aby byly z měst dobře vidět, ale hlavně cítit. Britové věřili, že pohled na tyto dřevěné rakve patrioty stoprocentně zastraší a zlomí jejich vůli bojovat. Jenže z podpalubí se brzy začal šířit tak masivní zápach, že sami věznitelé dostali strach. Z obavy, aby se nemoci z hnijících těl nerozšířily mezi britské vojáky a obyvatele na pevnině, odtáhli tu nejhorší z britských lodí na opuštěné, izolované místo v zátoce Wallabout. Tato plovoucí věznice se jmenovala HMS Jersey.

Bestie bez kormidla HMS Jersey: Anatomie dřevěné rakve

 

Přímý svědek a vězeň Thomas Dring ve svých vzpomínkách popisuje, že tato nechvalně proslulá loď bývala kdysi chloubou královského námořnictva s až 74 děly na palubě. Na začátku americké revoluce však její trup zasáhla hniloba. Britové z ní proto strhali veškeré lanoví, stěžně i výzbroj a svěsili kormidlo. Zůstala jen dřevěná skořápka, z níž trčel pouze čelen na přídi a rameno jeřábu na vytahování sudů s vodou.

Aby z takto přeměněné lodi na vězení nemohli američtí zajatci utéct, dozorci permanentně uzavřeli a zvenčí pevně zabednili všechny původní dělové střílny. Místo nich vyřezali do trupu malé větrací otvory o rozměrech pouhých 50 na 50 centimetrů, které navíc opatřili silnými železnými mřížemi. Tyto stísněné skuliny, vzdálené od sebe tři metry, byly tím jediným, co stovkám nešťastníků v temném podpalubí propouštělo slabé světlo a vzduch k dýchání. 

Právě zde začal systematický masakr. Podle odhadů historika Roberta P. Watsona stály tyto plovoucí žaláře život až 11 500 vězňů, přičemž samotná HMS Jersey jako vůbec největší a nejkrutější z nich měla na svědomí zhruba 8 000 z nich. Pro srovnání: celkový počet obětí z lodí představuje více než dvojnásobek všech Američanů, kteří padli se zbraní v ruce v přímém boji na slavných bojištích celé sedmileté války, což se odhaduje na přibližně 4 500 mužů.

Plovoucí věznice tak samy o sobě zahubily podstatně více lidí než všechny britské zbraně na pevnině dohromady. Počet obětí z lodí se dokonce blížil polovině všech ztrát Kontinentální armády, která za celou sedmiletou válku přišla o 25 000 mužů, kteří v polních táborech většinou podlehli epidemiím nebo zahynuli v důsledku svých zranění.

První noc v podsvětí HMS Jersey a domácí očkování

 

Sám Thomas Dring se do tohoto soukolí smrti dostal v květnu 1782, kdy vyplul z Providence jako druhý důstojník na palubě kaperu Chance. Byla to jejich první plavba, jenže po pouhých několika dnech na moři je v noci zajala britská válečná loď Belisarius. Druhý den ráno zažili Američané šok. Britové celou posádku bez ohledu na hodnosti spoutali do želez a nahnali do temného podpalubí. Když loď zakotvila před New Yorkem, přirazily k ní čluny, do kterých stráže zajatce nahnaly a přinutily je veslovat. Jakmile čluny obepluly pevninský výběžek, vězňům se otevřel pohled na zátoku Wallabout, kde se z vody tyčil černý, hnijící trup HMS Jersey.

Dring vzpomíná, že už z člunů se z lodi valil nesnesitelný zápach. Na palubě se tísnily bledé stíny zajatců lapajících po čistém vzduchu, ale s příchodem noci stráže všechny neúprosně zahnaly dolů a poklopy uzamkly železnými mřížemi. V podpalubí nastala absolutní tma, vražedné horko a vzduchem se jako lavina šířilo úpěnlivé sténání, kašel a delirické blábolení tisíců zajatců. Prostor byl tak přeplněný, že lidé museli lézt přes ležící těla, což vyvolávalo neustálé bitky mezi vězni.

Ani úsvit však nepřinesl zlepšení, a naopak Dringovi odhalil stovky chodících koster. Nejhůře na tom byli mladí chlapci z Nové Anglie, kteří propadali těžkým depresím a masivně umírali na zlomené srdce ze stesku po domově. Když za nějakou dobu v zamořeném podpalubí propukly černé neštovice, musel Dring kvůli absenci lékaře zvolit brutální metodu sebezáchovy. Vzal obyčejný špendlík, rozškrábal si kůži na ruce a sám si do rány zanesl hnis z puchýřů umírajícího spoluvězně. Toto domácí očkování mu sice zanechalo doživotní jizvu, ale zachránilo ho před jistou smrtí.

Jídlo z jedovatého kotle a toxická studna na dně lodi

 

Přežít na HMS Jersey znamenalo podřídit se krutému hladomoru. Vězni byli rozděleni do jídelních skupin po šesti mužích. Volná místa v nich byla k dispozici každý den, protože v nich neustále někdo umíral. Každé ráno v devět hodin zazvonil zvonec a lodní správce začal vydávat příděly. Ty však tvořily pouhé dvě třetiny běžné porce britského námořníka, a navíc podle Dringa většinou šlo o kombinaci zkaženého hovězího, plesnivých chlebů plných červů a neznámou žluklou substanci označovanou jako „sladký olej“.

Samotné vaření pak znamenalo další rozsudek smrti. V lodní kuchyni byl obří měděný kotel, do kterého Britové pumpovali slanou mořskou vodu přímo z boku lodi. Kvůli mořské soli měď masivně korodovala a jídlo z kotle bylo prokazatelně jedovaté. Dringova skupina přežila jen díky tomu, že od kuchaře získala povolení vařit si maso zvlášť ve vlastních plechových konvicích, pod kterými topili nasbíranými třískami dřeva.

Skutečným peklem však byla pitná voda. Zatímco na horní palubě hlídal sud s čerstvou vodou mariňák s mečem, strategické zásoby se ze zásobovacích člunů přečerpávaly hadicemi do obřích nádrží na samém dně lodi. Tyto podpalubní sudy však nikdo nikdy nečistil a na jejich dně ležely tlusté nánosy hnilobného sedimentu. Když zásoby na palubě došly, vězni byli odkázáni k pití tohoto tekutého jedu, který v záchvatech šílené žízně vězňům způsoboval kruté bolesti a bleskovou smrt.

During the Revolutionary War, the British held American prisoners on decommissioned ships in New York harbor, with the HMS Jersey, dubbed “Hell,” being the most infamous. Originally and ironically a hospital ship, the Jersey was converted into a prison in 1779, housing over 1,100… pic.twitter.com/ZaOb52IBBD

— The Redheaded libertarian (@TRHLofficial) June 15, 2025

Umírání zajatců na HMS Jersey jako na běžícím páse

Brutální podmínky a neustálé umírání vedly k naprostému morálnímu rozkladu zajatců. Na lodi fungovala kasta ošetřovatelů z řad samotných vězňů, ze kterých se však staly hyeny. Jakmile chirurg rozhodl o převozu nemocného na přidružené nemocniční lodě Scorpion nebo Hunter, tito ošetřovatelé umírajícího okamžitě okradli o veškeré šaty a majetek. Mrtvá těla byla ráno pracovní četou vynesena na palubu a spuštěna kladkostrojem do pohřebního člunu, který odvezl tělo do masových hrobů na pevnině.

Mezi vězni byl o tuto otrockou práci obrovský zájem. Motivací však nebyl soucit, ale jediná zoufalá touha postavit se na pár minut bosýma nohama na pevnou zem. Na břehu v zátoce Wallabout pak vězni kopali masové hroby v písku, ze kterého všude kolem vyčnívaly kosti předchozích obětí.

Krvavé oslavy šestého výročí Dne nezávislosti na HMS Jersey

 

Nejtemnější moment však nastal 4. července 1782, kdy se Američané rozhodli oslavit Den nezávislosti. Zajatci nechtěli příliš provokovat, ale alespoň k této příležitosti vyvěsili třináct malých papírových vlajek. Britské stráže, které tehdy tvořili nenávidění Skoti, vlajky triumfálně strhaly a rozdupaly. Vězně zahnaly do podpalubí o celé tři hodiny dříve, než měli nařízeno, a nechali je bez vody. Když vězni v podpalubí dál hrdě zpívali vlastenecké písně, Skoti kolem deváté večer náhle otevřeli mříže, vtrhli s lucernami dolů a začali bezbranný dav v absolutní tmě chladnokrevně masakrovat, sekat a bodat šavlemi. Následující ráno našli vězni v podpalubí deset mrtvých těl. Polovina z nich zemřela v šílených bolestech na následky sečných ran a fatální dehydratace v parné letní noci.

Geniální podvod na Brity a tragický návrat domů

Naděje na záchranu přišla nečekaně v říjnu 1782, když u HMS Jersey zakotvila loď s bílou vlajkou. Ke štěstí Dringa a jeho spoluvězňů nešlo o žádnou jinou loď než právě kaper Chance, kde Thomas sloužil. Vlastníci lodi na pevnině na vlastní náklady sehnali 40 britských zajatců, aby je vyměnili za svou uvězněnou posádku. Jenže kruté podpalubí do té doby přežilo pouhých 35 jejích členů. První důstojník lodi Chance proto vymyslel geniální podvod, jak společně se svými muži zachránit ještě dalších pět chudáků. Vybral proto pět cizích, naprosto vyhublých a umírajících vězňů, navlékl je do šatů svých mrtvých námořníků a přikázal jim před britskými úředníky reagovat na jejich jména.

Drzý trik vyšel a zachránil jim život. Když Thomas Dring konečně opouštěl palubu, plakal radostí. Přesto při pohledu na boky plovoucího žaláře, na nichž byly za ta léta navrstveny tuny lidských exkrementů, cítil už jen hluboký odpor.

Svoboda však měla hořkou pachuť. Náhlý přísun čerstvého jídla způsobil oslabeným tělům šok a u mnoha námořníků propukly tyfové horečky. Když šalupa dorazila do domovského přístavu v Providence, na molo se sice seběhl křičící dav rodin. Jakmile však lodní důstojník zařval, že mají na palubě žlutou zimnici, lidé v panice uprchli. Zubožené chodící kostry tak musely svou první noc na svobodě strávit opuštěné na zemi přímo na prázdném mole, protože před nimi celé město ze strachu z nákazy zavřelo dveře.

Boží soud a velkoměsto, které tančí na kostech mučedníků

Když válka v roce 1783 skončila, Britové prohnilý trup HMS Jersey jednoduše opustili. Strach z nákazy byl v Americe tak obrovský, že se k lodi nikdo neodvážil na míle přiblížit. Nakonec zasáhla vyšší spravedlnost. Do starých dubových prken se pustily miliony mořských červů, kteří dno lodi kompletně provrtali, a „Plovoucí peklo“ se s hlukem potopilo na dno zátoky Wallabout. S trupem lodi odešly pod vodu i tisíce jmen amerických vojáků, která byla vyřezána do vnitřních stěn podpalubí.

Když se v roce 1803 začala v zátoce Wallabout stavět námořní loděnice, dělníci v písku narazili na gigantické nánosy lidských kostí, které moře celá desetiletí vymývalo z mělkých hrobů. Kongres sice odmítl financovat pohřeb, ale vlastenci nakonec kosti sesbírali a vztyčili nad nimi obří monument. O necelých padesát let později však slavný básník Walt Whitman s hrůzou sledoval, jak dělníci při rozšiřování Brooklynského Navy Yardu kosti obětí znovu bezohledně vyorávají a místní chlapci si s nalezenými lebkami hrají na ulici hry.

Přestože dnes v brooklynském Fort Greene Parku stojí osamocený obelisk, tato obrovská oběť amerických mužů byla z hlavních učebnic dějepisu záhadně vymazána. Krvavé memento, které stálo život víc Američanů než všechny slavné bitvy revoluce dohromady, tak dnes zůstává zcela zastíněno a zapomenuto pod betonem moderního New Yorku.

Zdroje:

• WATSON, Robert P. The Ghost Ship of Brooklyn: An Untold Story of the American Revolution. Boston: Da Capo Press, 2017.

• DRING, Thomas. Recollections of the Jersey Prison Ship. (Ed. Albert Greene). Providence: H. H. Brown, 1829. [Z fondu Harvard College Library, sbírka Josepha J. Cooke].

Tagy

Více Zde