Alexandr Vasiljevič Suvorov – jeden z nejlepších stratégů v dějinách vojenství

Přidat na Seznam.cz

Jeden z nejslavnějších ruských generálů se narodil 24. listopadu 1729 do šlechtické rodiny ruského generála. Už v dětství měl Suvorov zvídavou povahu, vynikal skvělou pamětí, dobře se učil a projevoval nadšení pro vojenskou službu, takže o jeho další osudu bylo rozhodnuto.

První válečného zkušenosti Suvorov získal během sedmileté války v letech 1756 až 1763, kde na sebe poprvé upozornil svými schopnostmi a na jejím konci získal hodnost plukovníka a s ní i svůj vlastní pluk. Několik dalších mírových let strávil Suvorov výcvikem svého pluku, který se měl rychle stát jedním z nejlepších v celé ruské armádě. Suvorov byl přísný velitel a nic svým mužům neodpustil. Cepoval je od rána do večera a razil známou teorii – těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Suvorov uměl být ke svým mužům stejně tvrdý i v boji a byl ochoten je hnát i do té nejprudší palby. Pravdou ovšem také je, že po svých vojácích nikdy nechtěl nic, co by nedokázal on sám a mnohokrát je také sám do boje vedl a šel jim příkladem. Však byl také za svůj život celkem šestkrát těžce raněn. O své vojáky se také pečlivě staral a dbal na to, aby měli vždy dostatek jídla a čistého sukna, a snažil se, aby vojáci měli k dispozici kvalitní lékařské ošetření. To nebylo v ruské armádě samozřejmostí a díky tomu si Suvorov zajistil loajalitu a oddanost svých vojáků. Jako velitel byl Suvorov schopen bystrého úsudku, okamžitých rozhodnutí a dával v tažení na první místo rychlost a moment překvapení. Byl také pověstný svými zuřivými bodákovými útoky a rád říkal, že kulka je hlupák, ale bodák chlapík.

-45343Foto: Zachrána generála Suvorova granátníkem Novikovem v bitvě u Kinburnu | Wikimedia Commons / Public domain

Ďáblova matka - Klara Hitlerová porodila jednoho z nejbrutálnějších diktátorů historie

V roce 1768 začala rusko-turecká válka a Suvorovův pluk byl povolán do boje. Rusové ve válce se slábnoucí osmanskou říši přesvědčivě zvítězili a v bitvě u Kozluce dostal Suvorov možnost předvést své nadání. S 8000 muži tehdy tvrdě porazil 40 000 vojsko Abdula-paši, přičemž toto velké vítězství zaplatilo svým životem pouhých 409 ruských vojáků. Porážka u Kozluce donutila sultána uzavřít velmi ponižující mír a Turci se museli vzdát Moldávie a Krymu, a také museli zaplatit obrovské válečné reparace. Suvorov byl za své vítězství samotnou carevnou Kateřinou II. Velikou odměněn v podobě povýšení na generálmajora a řádu sv. Jiřího.

V roce 1774, kdy válka skončila, se generál oženil, avšak nejednalo se o šťastné manželství, protože jeho mladá choť těžce snášela, že je Suvorov stále u svého vojska, a tak ho podváděla. Mír Suvorov trávil na získaném Krymu, kde se projevil jeho organizační talent. Díky Suvorovovi se výrazně zlepšilo zásobování vojáků vodou, takže mužstvo nemuselo pít zkaženou a kontaminovanou vodu, čímž se výrazně omezil výskyt úplavice a průjmů. Sultán Abdulhamid I. se nedokázal s porážkou v první válce smířit, a i když se turecká armáda nenacházela v optimálním stavu, v roce 1787 sultán vyhlásil Rusku novou válku a pokusil se získat svá ztracená území.

Rusové vyslali k hranicím vojsko, kdy levé křídlo bylo svěřeno Suvorovovi. Generál měl chránit přístav Cherson poblíž ústí Dněpru do Černého moře a hlavně Kinburský poloostrov, který byl zakončen dlouhou kosou, kde se nacházela pevnost. Odtud byla nejkratší cesta po moři k turecké pevnosti a městu Očakov a také se jednalo o klíčové místo celé turecké ofenzívy. Suvorov musel tehdy vydržet, dokud nedorazí hlavní části vojska. Pevnost Kinburn chránilo 4000 vojáků a 1. října se u Kinburnu objevily desítky tureckých lodí, které začaly pálit ze stovek děl. S tímto krytím se na poloostrově vylodili janičáři, kteří se pokusili pevnost dobýt. Suvorov se v té době nacházel zrovna v kostele, kde probíhala bohoslužba na počest Panny Marie. Když ho důstojníci informovali, že se Turci právě vyloďují, řekl jim, ať je nechají být a všem jim umožnili se vylodit, protože je chce mít všechny hezky pohromadě. Pak vyslal kurýra, aby přivedl posily a Suvorov pokračoval v bohoslužbě.

Ve 13 hodin měli Turci vykopány zákopy, vybudováno zázemí a jejich velitel nařídil pochod k pevnosti. Tam už je již čekal Suvorov se svým vojskem. Nejdřív po nich nechal pálit z děl, pak rozdělil vojsko na tři části a zahájil protiútok. První ruský oddíl zaútočil na Turky z pravé strany od moře, druhý z levé strany od řeky a třetí pod velením Suvorova útočil čelně. Rusové se do Turků zakousli ze tří stran a začali je drtivě tlačit. Ale Turků bylo víc, nenechali si nic líbit a působili Rusům velké ztráty. Nejvíce zkoušený byl Suvorovův oddíl, který byl v největším ohni. Suvorov se nacházel na samém čele oddílu, kde ze svého koně vedl protiútok. V jednu chvíli se ocitl ve velmi nebezpečné situaci. Turci pod ním zastřelili koně a okamžitě se ho pokusili zajmout. Před generála se postavil granátník Štěpán Novikov a vlastním tělem generála začal bránit. Podle zprávy napsané po bitvě, prvního Turka zastřelil, další dva usmrtil bodákem a zbytek svou statečností zahnal na útěk. To už na místo dorazili další ruští vojáci a odtáhli generála do bezpečí.

Ve vietnamské válce padlo více než 58 000 Američanů a každý z nich má svůj příběh

Záchrana Suvorovova života vdechla ruským vojákům novou sílu. Ruská armáda začala vítězně křičet a Rusové se krok za krokem prokousávali tureckou armádou. Turci tento tlak nevydrželi a vojsko Hasana Paši se pomalu rozpadalo. Hasan si uvědomil, že stačí jen málo a přijde o celou armádu. Neochotně tak zavelel k ústupu a stáhl se s vojskem zpět k Dněpru do zákopů. Rusové Turky pronásledovali, ale jejich postup zastavila střelba z tureckých děl. Suvorov se tak stáhl k pevnosti a čekal na posily. Ty dorazily až odpoledne. Suvorov pak s novými silami zahájil závěrečný útok, kdy se snažil Turky zničit v zákopech. Turky po čase přestala podporovat střelba vlastních z lodních děl, protože hrozilo, že zasáhnou i vlastní muže. I tak se jednalo o těžký boj. Turci tvrdě odolávali, protože si uvědomovali, že nemají kam ustoupit. Pod Suvorovem byl zabit druhý kůň a sám generál byl zraněn na ruce. I přes své zranění však Suvorov bojoval dál a šel svým mužům příkladem. Největší ztráty způsobovaly Turkům ruská děla, ze kterých Rusové stříleli z velmi malé vzdálenosti a masakrovali tak Turky po stovkách. K večeru se kozákům podařilo objet mělkou vodou turecké postavení a vpadnout Turkům do zad. To už mleli Turci z posledního.

S příchodem noci měli Rusové ve svém držení většinu tureckých zákopů a naživu byla jen hrstka Turků. Kvůli tmě Suvorov boj nakonec přerušil a střelba pomalu utichla. Jeho muži už sotva stáli na nohách a bylo třeba ošetřit raněné. Rusové přišli v bitvě celkem o 138 mužů a 370 jich bylo zraněno. V noci se podařilo většině Turků na pramicích zachránit, zbytek se pak ráno vzdal. Do Očakova jich převezli kolem čtyř stovek, skoro 4000 Turků pak zemřelo nebo bylo zajato. Mezi zajatými Turky našli Rusové i dva francouzské poradce, které poslala carevna za trest na Sibiř. Porážkou rozzuřený sultán nechal po bitvě popravit 11 velitelů vojska. Za bitvu u Kinburnu dostal Suvorov od carevny hvězdu a stuhu řádu svatého Ondřeje, nezapomnělo se ani na granátníka Štěpána Novikova. Kromě finanční odměny mu carevna udělila stříbrnou pamětní medaili, kterou s Novikovem obdrželo dalších 20 nejstatečnějších vojáků od Kinburnu. Vděčný Suvorov pak zaplatil jeho synovi vojenskou akademii. V roce 1912 pak nechala ruská armáda složit pochodovou píseň, kde se zpívá o Novikově odvaze.

V první polovině roku 1788 se Rakousko přidalo k Rusům, kteří zahájili blokádu turecké pevnosti Očakov. Suvorov se mezitím uzdravil ze svých zranění a opět převzal velení levého křídla. Ruským vojskům u pevnosti velel carevnin favorit Grigorij Alexandrovič Potěmkin, který celkem rozumně odmítal na pevnost bezhlavě útočit a dával přednost spíše klasickému obléhání. S tím Suvorov nesouhlasil, protože to odporovalo jeho ofenzívnímu myšlení a neustále nabádal knížete k útoku. Mezi Potěmkinem a Suvorovem tak často docházelo k hádkám, přičemž Suvorov, který se nikdy nebál říct, co si myslí a kašlal na dvorní etiketu, si z Potěmkina časem udělal nepřítele. Pouze jeho velká reputace i náklonost carevny Potěmkinovi zabránily, aby Suvorova z generálského postu odvolal a ten ho musel i nadále snášet.

27. července podniklo 3000 tureckých mužů z pevnosti výpad z pevnosti. Suvorovovi muži Turky odrazili a horkokrevný generál zavelel k pověstnému bodákovému protiútoku. Ruští vojáci se při pronásledování nepřítele však dostali na dostřel tureckých děl a Potěmkin tak vyslal k Suvorovi svého pobočníka s rozkazem, aby okamžitě ustoupil. To Suvorov odmítl a vyzval Potěmkina, aby jeho útok podpořil dalšími oddíly. To váhavý Potěmkin zamítl a podruhé Suvorova vyzval, ať se vrátí. Suvorov však dál po boku svým mužů pokračoval v útoku a Potěmkina ignoroval. Jakmile se Rusové přiblížili k pevnosti, skolili Turci generálova koně a následně ho trefili do krku.

„V té chvíli se ruští vojáci tlačení Turky dali na ústup. Přemáhaje nesnesitelnou bolest, zvedl se Suvorov ze země a zakřičel: Bohatýři! Mne srazili, ale vás neporazili. Zakousněte se do nich!“ Hlavní ruské síly se však k útoku nepřidaly a Suvorov, který v útoku přišel o 800 mužů, se musel nakonec stáhnout. Kvůli svému zranění zůstal dlouhou dobu upoután na lůžku, takže když byla v prosinci 1788 pevnost nakonec dobyta, Suvorov u toho nebyl.

I když si na Suvorovovo chování Potěmkin u carevny stěžoval, carevna nehodlala o služby skvělého generála přijít a držela nad ním stále ochrannou ruku. Už o rok později byl pak Suvorov poslán na balkánské bojiště, kde měl spolupracovat s Rakušany. Jak bude taková spolupráce vypadat, si mohl Suvorov vyzkoušet v červenci, kdy se 30 000 armáda pod velením vezíra Koca-paši vydala na pochod proti rakouské armádě prince Fridricha Josia Sasko-Koburského, který disponoval pouhými 18 000 muži. Fridrich požádal Suvorova, který se zrovna nacházel u řeky Prut a disponoval 7000 vojáky, o pomoc. Suvorov neváhal ani minutu a vydal se rychlým pochodem ke spojenecké armádě. Ruští vojáci pod Suvorovovým energickým velením přišli včas a připojili se k rakouské armádě. 21. července 1789 pak došlo mezi spojenci a Turky u města Fokšany k bitvě a díky útoku ruské jízdy na turecké pravé křídlo, který podpořila rakouská pěchota, byla turecká armáda nakonec poražena. Po deseti hodinách těžkého boje tehdy Turci přišli o 1600 mužů a 12 děl, spojenci ztratili celkem 400 vojáků. Po této bitvě spojovalo rakouského prince a ruského generála přátelství, které trvalo celý život.

Princ Fridrich a Suvorov si vzájemnou spolupráci vyzkoušeli ještě jednou, když se Rusové rozhodli z Balkánu odvolat hlavní část vojsk a nechali na místě pouze Suvorova s malým sborem. Stažení Rusů se rozhodl Koca-paša využít a s více než 200 000 muži hodlal vyhnat rakouské vojáky z Balkánu. Koca-paša rozdělil vojsko na několik částí a ta největší o síle 100 000 mužů měla zničit armádu prince Fridricha. Suvorov opět obdržel princovu žádost o pomoc a i když mělo turecké vojsko obrovskou přesilu, Suvorov opět neváhal ani minutu a vydal se na pochod k rakouskému sboru. Spojencům hrálo do karet, že Koca-paša onemocněl a dal tak povel, aby jeho vojsko zastavilo a čekalo, dokud se neuzdraví. Turci se tehdy zakopali u řeky Rimnik a několik dní nečinně stáli. Suvorov okamžitě vycítil příležitost a s 25 000 společnou rusko-rakouskou armádou dne 11. září na Turky zaútočil. Bitvu u řeky Rimnik popsal historik Michajlov následovně: „Vezír zapomněl na svou zimnici, usedl na koně a s koránem v ruce se marně pokoušel zadržet prchající Turky. Přikázal dokonce, aby stříleli z děl, ale nic nepomáhalo. Turci se v panice vrhali do vody a mnozí z nich se utopili. Teprve soumrak zachránil uprchlíky před úplnou zkázou.“ Po dvanácti hodinách strašných bojů tehdy přišli Turci o 20 000 mužů a 80 děl, spojenci pouze o 600 mužů. Císař Josef II. udělil Suvorovovi za toto ohromné vítězství titul říšského hraběte, zatímco carevna ho obdarovala titulem hraběte Rymského, Řádem sv. Jiří první třídy, briliantovým křížem a hvězdou Řádu sv. Ondřeje. Suvorovovi, který kvůli svému zranění silně kulhal, začali Turci s respektem přezdívat Topal-paša, tedy Chromý paša a Rakušané mu zas říkali Generál vpřed.

Díky oslabení tureckých sil dosáhli Rakušané na balkánském boji dalších vítězství, což však začalo vadit Rusům, protože se báli, že přijdou v podunajských knížectvích o svůj vliv a spojenectví se tak rozpadlo. Rusové stáhli z Balkánu všechny vojáky a místo toho se soustředili na dobytí turecké pevnosti Izmail na levém břehu Dunaje. Izmail chránilo 35 000 vojáků, 50 děl a tato pevnost tak byla považována za nedobytnou. Jeden z tureckých velitelů se vychloubal: „Spíše se zastaví vody Dunaje a nebeská klenba klesne k zemi, než se vzdá Izmail.“  Velitel se však mýlil. O dobytí této pevnosti jsem na ARMYWEBU již podrobně psal.

Když pevnost padla, došlo mezi Suvorovem a Potěmkinem k velké hádce a Suvorov to tentokrát hodně přehnal. Před ostatními veliteli řekl knížeti, co si o jeho vojenských schopnostech myslí a následně řekl, že vyniká v jediné věci, a to být dobrým milencem, což byla zjevná narážka na milenecký vztah Potěmkina a carevny a generál se tak okamžitě ocitl ve velké nemilosti. Uražená carevna nejenže Suvorova neučinila maršálem, ale ještě ho poslala sloužit na hranice se Švédskem, což byla zjevná degradace.

Carevna Suvorovovi odpustila až po Potěmkinově smrti a svěřila mu velení během Kosciuszkově povstání v Polsku. Suvorov tehdy povstání nemilosrdně a drtivě rozdrtil, a snad aby se carevně odvděčil za projevenou přízeň, nechal tehdy zmasakrovat desítky tisíc Poláků a zničit Varšavu. Carevna byla jeho výkonem v Polsku potěšena a tentokrát již maršálská hůl Suvorova neminula. V roce 1796 carevna Kateřina zemřela a na její trůn nastoupil Pavel I., který až nekriticky obdivoval pruskou armádu. Suvorov měl však na Prusy jiný názor a jejich napudrované paruky považoval za směšné. Když podobnou módu začal car zavádět i do ruské armády, odešel Suvorov do výslužby, aby u toho nemusel být. Civilní život však starého vojáka nebavil, a když ho v roce 1799 car požádal, jestli by se neujal velení vojska, Suvorov nadšeně souhlasil. Následovalo jeho téměř legendární tažení do Itálie a přechod Alp, kterým Suvorov završil svou vojenskou kariéru.

Když se Suvorov vrátil zpět do Ruska, ocitl se díky svému jedovatému jazyku opět v nemilosti a car odmítl starého vojáka přijmout. Unavený a nemocný Suvorov pak 6. května 1800 zemřel. Suvorovovi byl uspořádán pouze skromný pohřeb, na který se dostavil jen britský velvyslanec. Rok po Suvorově smrti byl car Pavel zabit nespokojenými vojáky a jeho nástupce Alexandr I. uspořádal velkému maršálovi slavnostní pohřeb, kterého se zúčastnily desetitisíce lidí včetně zahraničních hostů jako např. prince Fridricha. V centru Petrohradu byl také na Suvorovovu počest postaven velký památník, který lze obdivovat dodnes.

Není bez zajímavosti, že Suvorov obdivoval Hannibala, Alexandra a Julia Caesara a také Napoleona, a to ještě v době, než začaly napoleonské války, kterých se Suvorov již nedožil. Zřejmě v mladém francouzském generálovi již tehdy vycítil vojenského génia a toužil údajně po tom, aby se utkali v bitvě. K tomu ovšem již nedošlo. Suvorov miloval zvířata, když například potkal psa, začal na něj štěkat, na kočky zase prý Suvorov mňoukal. Svým vojákům říkal bratři a oni jemu tatíčku veliteli. Jeho syn Arkadij Suvorov pak pokračoval v otcově řemesle a jako důstojník bojoval proti Napoleonovi a Turkům. Hořkou ironií dějin pak bylo, že se v roce 1811 nešťastně utopil v řece Rimnik, kde roku 1789 jeho otec vybojoval obrovské vítězství.

Zdroj:  historie válek, britannica

ZDROJ ZDE

 16 Přečetlo

53. Pluk | Průzkumu a elektronického boje (unofficial)
Nahoru Klik